Jdi na obsah Jdi na menu
 


TE DEUM – děkovná mše svatá u příležitosti 15. výročí mého kněžského svěcení

11. 5. 2017

Jako Kristus ukřižovaný, sám se staň obětí

 

Hostie

 

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Toto je den, který učinil Pán – jásejme a radujme se z něho! Jsem velice šťastný, že mohu dnes být mezi vámi. Dnes je tomu právě 15 let, kdy jsem byl vkládáním rukou a konsekrační modlitbou českobudějovického biskupa Mons. ThDr. Antonína Lišky blahé paměti vysvěcen na Kristova kněze. Když jsem přemýšlel, o čem bych měl při této radostné příležitosti hovořit, zvolil jsem téma, které se přímo dotýká služby, do níž jsem kněžským svěcením vstoupil. Jsem hluboce vnitřně přesvědčen, že neexistuje pro svátostné Kristovo kněžství nic typičtějšího. Už zřejmě tušíte, co mám na mysli. Ano, je to OBĚŤ.

            Moji milí, možná si teď někdo z vás řekne: „Oběť? – To tedy není zrovna radostné téma!“ Ano, já vím. My lidé neradi hovoříme o oběti. Cí­tíme v tom cosi neradostného, trpkého. Cítíme v tom nějaký zmar, nějakou velikou ztrátu. Jak často o někom říkáváme: „Chudák, on se tak obětoval, a co z toho má?“

            Bratři a sestry, to by však bylo veliké nepochopení. Nebojím se říct, že právě oběť je největší šance pro každého. A abych dokázal, že jsem si to nevymyslel, připomenu něco, co slýcháváme velmi často při mši svaté v mešním kánonu: „Pro tuto oběť našeho smíření dej Bože celému světu mír a spásu.“ Pro oběť je schopen Bůh dát celému světu dva nejcennější dary, které si vůbec můžeme přát: Pro život vezdejší – mír a pro život věčný – spásu!

            Moji drazí, to je síla oběti. A jestliže je to s obětí opravdu takto, potom přestává být v našich očích něčím neradostným a stává se jedinou nadějí. Radostnou nadějí pro celý svět a pro každého člověka, protože kdo z nás by ke svému životu nepotřeboval mír a spásu! A proto říká kněz při mši svaté za sebe i za všechny: „Ať se staneme obětí úplnou a ustavičnou...“ Nejenom tedy kněz, ale my všichni se máme stát obětí. Abychom mohli dostat dědictví se všemi vyvolenými.

            Bratři a sestry, položme si otázku: Jak to ale máme udělat? Jak se stát obětí? — Není to nic složitého. Je to úplně prosté. Obětovat znamená dávat! Otevírat dlaň a ruku nikoliv k braní, ale k dávání. A to je přece láska. Daruje ten, kdo miluje. Tím se přece láska projevuje. Neláska se projevuje tím, že něco vezmeš. Láska se projevuje tím, že dáváš. A nikdy nemůžeš něco dát, aniž bys to obětoval. Aniž by ses toho vzdal. A proto láska a oběť jdou ruku v ruce, a jejich společnou činností, jejich výsledkem, je vždycky dávání.

            Moji milí, zbývá ještě říct, proč je toto dávání – tedy oběť – tak důležitá? Nešlo by to přece jen nějak bez ní? Podívejme se na Pána Ježíše – jediného a nejvyššího Velekněze. A vzpomeňme si na tu scénu, kdy stojí v chrámě jeruzalémském a pozorně se dívá, jak lidé dávají své dary do chrámové pokladnice. A kdo ho nejvíc fascinuje? Nikoliv boháči, kteří dávají ze svého přebytku. Krista Pána nejvíc fascinuje chudá vdova, která tam hodila dva haléře. To proto, že ona jednala stejně jako Kristus. Daro­vala všechno, co měla. Celé své živobytí. Kristus Pán také daroval všechno. Dal za nás svůj život, dal se nám ve Velebné svátosti.

            Bratři a sestry, Kristus Pán ustanovil Velebnou svátost. V této svátosti je Pán Ježíš pod způsobami chleba a vína opravdu, skutečně a podstatně přítomen s celým svým Tělem a Krví, duší i božstvím. Ve Mši svaté se zpřítomňuje nekrvavým způsobem Kristova smírná oběť za naše hříchy – nekrvavým způsobem se zde zpřítom­ňuje Kristova krvavá oběť na kříži, kterou Kristus Pán přináší nebes­kému Otci za nás a za mnohé na odpuštění hříchů. A konečně se k tomuto nekrvavému zpřítomnění Kristovy oběti na kříži připojuje svaté přijímání jakožto přivlastnění ovoce Kristovy oběti, jako duchovní pokrm pro věřící – jako nebeská hostina Beránkova.

            Moji drazí, Kristus Pán obětoval všechno, a proto všechno získal. Smrt mu už totiž neměla co vzít. Nic už jí nezbylo, protože smrt bere pouze to, co je nerozdané. A právě v tom je naše záchrana. Proto jsem na počátku řekl, že oběť je největší šance pro každého. Jestliže obětujeme všechno, smrt už nám nebude mít co vzít. V tom je síla oběti. Je v ní zá­chrana ze smrti.

            Bratři a sestry, žít dáváním je úkol pro všechny. Jinými slovy: žít životem oběti je úkol pro všechny. Ale vrcholně se tento způsob života nabízí ve svátostném kněžství. To je vrcholná příležitost po vzoru Krista a ve spojení s Ním dávat všechno. A to je také hlavním úkolem kněze: Dávat všechno! Aby už nic nezbylo smrti. Tak se stává kněz mužem života. Tak se kněz stává služebníkem života. Velice krásně to vyjádřil českobudějo­vický biskup blahé paměti, rodák tam od nás z jihozápadní Moravy, Josef Hlouch: „Více než knězem nikdo na světě nemůže být.“ Proto jsem se i já, nehodný služebník, stal knězem. Nejenom abych učil – to je úkolem i ji­ných povolání. Nejenom abych těšil – to musíme všichni křesťané. Neje­nom abych napomínal a povzbuzoval – i toto je úkolem všech, kteří milují.

            Moji milí, stále mám na mysli a uchovávám ve svém srdci slova mého učitele a duchovního průvodce, mučedníka nacistického i bolševického režimu, vzácného kněze blahé paměti Mons. Aloise Pekárka, který říkával: „Nesu vám své kněžské srdce na dlani. Každý v něm bude mít místo – předně ti, kdo hodně trpí, kdo potřebují hodně milosrdenství: chudí, nemocní, hříšní. Nesu vám všechny vlohy a schopnosti, které mi Pán Bůh dal, abych vám mohl posloužit na cestě k Bohu. Nesu vám kněžskou moc: moc sloužit mši svatou, udělovat svá­tosti, žehnat a světit. Je mým úkolem střežit mravní zákon – desatero, brá­nit hranici mezi dobrem a zlem. Doporučovat svornou lásku a odstraňovat nenávist a rozbroje, upevňovat rodiny a varovat před mravní nevázaností, šířit pravdu a potírat lež, vést k poctivé práci a varovat před krádeží. Přišel jsem vám sloužit a nežádám za to nic.“ — Ano, toto je pro mne veliké svědectví moudrého a svatého kněze. Toto je pro mne veliký vzor, poselství a odkaz. Toto je pro mne zároveň veliký úkol, jakým kně­zem bych měl být.

            Bratři a sestry, podstatou kněžství – tím naprostým jádrem kněžství – je to, co jsem slyšel při kněžském svěcení z úst biskupa-světitele: „Jako Kristus ukřižovaný, sám se staň obětí!!!“ — A tak upírám svůj zrak na  ukřižovaného Krista. Snažím se na Něho dobře dívat. A co vidím? Vidím jeho ruce. Kristus má rozpřažené ruce. To je dávání! Na všechny strany to rozšiřuje člověka, rozšiřuje to jeho srdce. Vzájemný vztah lásky a oběti krásně vyjádřil svatý Padre Pio: „Kristus je láska ukři­žovaná, můžeme ji najít jen na  kříži. Proto je Kristus – Láska někdy tak neznámá. Chceme totiž lásku, ale odmítáme trpět. Ježíšova náruč je ote­vřená, ale ruce má přibité. Kdo ho chce obejmout, musí ho obejmout i s jeho křížem, musí se zúčastnit i jeho agónie.“

            Moji drazí, být s Kristem přibit na kříž, tedy dát s Kristem všechno! Nic neponechat smrti. Všechno dát – znamená žít!!! Přesně toto udělali například oba svatí soluňští bratři, naši slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj. Oni neustále žijí v srdcích Čechů a Moravanů, protože všechno dali. Ve známé cyrilometodějské písni zpíváme: „Zís­kali láskou Kristu národ celý...“ Oni  získali ná­rod právě mocí lásky a oběti. Dali všechno, a proto všechno získali. I nás. I věčný život.

Přátelé Boží, co říci na závěr? Já, Jan, kněz Kristův a Mariin – služebník nehodný a neužitečný – bych vám všem rád slíbil, že i v dalších létech své kněžské služby budu ze všech sil usilovat o to, abych získával mocí lásky a oběti náš národ zpět pro Krista. Kéž i pro moji oběť – i pro oběti nás všech – dá Bůh celému světu mír a spásu! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.