Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maria a Zachariáš – jak uvěřit Bohu

2. 5. 2017

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Myslím, že všichni dobře známe ten krásný příběh z Lukášova evangelia, který nás vede do malého městečka Ain Karim v judských horách. V tomto městečku se nacházel příbytek starého kněze Zachariáše, v němž se narodil svatý Jan Křtitel. Evangelium vypráví o knězi Za­chariá­šovi v podobném duchu jako o Panně Marii. Boží posel – archanděl Gabriel – mu též oznámil, že bude mít syna. Ovšem je zde jeden podstatný rozdíl: zatímco Panna Maria ve zkoušce víry v Boha obstála, Za­chariáš ve zkoušce víry neobstál, neuvěřil.

            Moji milí, naše náboženství staví před tvrdou zkoušku víry každého z nás, ale snad ze všech lidí nejvíce Pannu Marii. Obyčejné dítě se narodí Marii po andělském zvěstování, nijak se neliší od ostatních nemluvňat – tak jako se konsekrovaná hostie nijak neliší od nekonsekrované.

            Bratři a sestry, svatý Jan Křtitel je po Panně Marii druhý člověk, kterému Pán Ježíš uložil nejtěžší životní požadavky a zkoušky. Východní církve proto uctívají jako dva největší z lidí – jako dva největší světce – právě Pannu Marii a sv. Jana Křtitele. Jejich víra byla podrobena nejtěžším zkouškám a oni při nich projevili nejhlubší pokoru: Maria měla porodit Bohočlověka, Jan Křtitel jej měl pokřtít, ohlásit a uvést. Pak oba dva ja­koby „mizí ze scény“, ustupují do pozadí, pozorují z povzdálí. A že ty zkoušky byly zátěží až na hranici lidské únosnosti, svědčí úzkost Jana Křtitele ve vězení: „Jsi to ty, který má přijít? Jsi ty opravdu Mesiáš? Jsi ty opravdu Spasitel, když mě – svého hlasatele a předchůdce – necháváš hnít ve vězení?“ Jako mateřství Panny Marie zůstává na věky tajemstvím, stejně tak tajemný je i úděl Jana, předchůdce Pána Ježíše.

            Moji drazí, a co otec Jana Křtitele, kněz Zachariáš? Zachariáš – to je náš předchůdce. To je předchůdce naší malověrnosti. Od mládí se mod­lil, aby měl syna. Modlil se i teď ve stáří, ale už jen mechanicky. Už v pod­statě nevěřil, že by jeho modlitby mohly být vyslyšeny. A když najednou slyší, že jeho modlitba vyslyšena bude, krčí vzdorovitě rameny: „Teď? Vyloučeno, nevěřím. To ať mi nikdo nepovídá. Podle čeho se mám o tom přesvědčit?“

            Bratři a sestry, toto je přesný obraz i našeho chování: nevěříme, že nás Bůh vyslyší. Víte, ona už naše modlitba je něco nadpřirozeného. To už je více výsledek iniciativy Boží než naší. Když se začneš modlit, to si máš vlastně říci: Konečně už Bůh zlomil můj odpor, mou nevěru. Po­dařilo se mu přivést mě k modlitbě. Mohu v Boha doufat.

            Moji milí, požadavek, abychom doufali v Boha, je tvrdý požada­vek. Bůh naše prosby plní, ale jinak a jindy, než my očekáváme a chceme. Bůh je velkorysý a naše příliš konkrétní prosby jej chtějí omezovat v jeho velkorysosti. Avšak Bůh se omezovat nedá. A tak se učme především od Nejblahoslavenější Panny a Matky Boží Marie, a od Předchůdce Páně svatého Jana Křtitele. Každičké ráno, při ranní modlitbě, probouzejme v sobě víru: dnes začíná všechno v mém životě znovu, nově. Ode dneška bude konečně všechno jiné, lepší. Každé ráno, každý nový den, je nový veliký dar Boží. Je to nová šance, která je nám od Boha darována.

            Přátelé Boží, náš Pán nám vždy znovu a znovu důvěřuje, dokud nám dává nová jitra. Boží trpělivost je vytrvalejší než naše nedůvěra: čeká od nás s důvěrou i to, v čem my sami si nedůvěřujeme. Pojďme tedy vstříc Bohu a  člověku Ježíši Kristu, který se nám chce darovat jako pokrm síly. Pane, prosíme tě, dej, ať nejednáme jako Zachariáš, ale jako tvá Matka Panna Maria. Ať v tebe důvěřujeme, jako ty důvěřuješ v nás. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen .