Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. NEDĚLE POSTNÍ (cykl A)

5. 3. 2017

Trojí pokušení

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V evangeliu jsme slyšeli, jak ďábel třikrát pokoušel Krista Pána na poušti. Musíme si v prvé řadě uvě­domit, že samo pokušení ještě není hřích. Pokušení nás obletuje jako ošk­livý hmyz a my za to nemůžeme. Ovšem nesmíme dovolit, aby ten jedo­vatý hmyz na nás usedl, svým otráveným sosákem nás nabodl a přenesl na nás chorobu. My nesmíme dovolit, aby se z pokušení stal hřích, když by­chom svolili ke zlému.

            Moji milí, dokonce se na otázku pokušení můžeme podívat pozitivně. Mít pokušení, to je důkaz, že máme určitou hodnotu. Když jede na moři prázdná loďka, piráti se na ni nevrhnou. Ale když jede koráb naložený zlatem, tam piráti jistě zaútočí. Pokud cítíme, že na nás doléhá pokušení, je to znamení, že máme u Boha hodnotu. Je tedy důležité, abychom si dobře uvědomili, že pokušení není hřích. Teprve když ke zlému svolíme, hřích se z něj stane.

            Bratři a sestry, Pán Ježíš věděl, že nebude pokoušen jenom on sám. Až založí sva­tou církev, bude na ni po­kušitel útočit také. Proto chtěl církvi svaté zane­chat příklad, jak se v pří­padě pokušení má chovat, a je to příklad v těch třech pokušeních.

            Moji drazí, podívejme se na první pokušení. Kristus Pán je na poušti. Po 40 dní nepřijímá pokrm. Potom jeho tělesná přirozenost pocítí hlad. A tu přistu­puje pokušitel. On zná starou válečnou taktiku: Když chceš vítězit, musíš zaútočit v pravý čas a na nejslabším místě. Ano, ďábel přišel v pravý čas: Pán Ježíš má hlad. Ten zlý pěkně pozdraví a říká: „Máš hlad, viď? Není divu, tak dlouho ses postil. Ale přemýšlej, vždyť jsi Syn Boží. Stačí tvé je­diné slovíčko a z těch kulatých kamenů tady na písku se stanou bochánky chleba. Nač bys trpěl?“ Ale Ježíš ďábla tvrdě odmítá.

            Bratři a sestry, a plyne z toho poučení pro církev – nemůže získávat lidi tak, že by si je za kus žvance kupovala. Církev vidí ve světě bídu a snaží se ji zmírnit. Sytí hladové, obléká ty, kteří oděv nemají, poskytne příležitost a přístřeší těm, kteří jsou bez střechy nad hlavou. Ale nikdy lidem neříká: My jsme ti dali, tak se za to dej pokřtít a musíš chodit do kostela. Ano, církev před­kládá hladovým chléb, ale nikdy je nenutí, že musí slyšet slovo Boží. To je poučení z prv­ního Kristova pokušení.

            Moji milí, přišlo pokušení druhé. Satan vedl Krista Pána na cimbuří chrámu jeruzalémského. Byla to 50 metrů vysoká věž, pod tím 50 metrů vysoká hradba a dole stojí zbožné davy, spínají ruce k nebi a volají: „Prolom, Pane, nebesa, a sestup dolů!“ A ten Zlý toho využívá a říká Kristu Pánu: „Slyšíš ty lidi, jak po tobě touží? Sestup dolů! S jakou slávou, s jakým nad­šením tě přijmou. Budeš najednou králem, vladařem. Jen se spusť dolů!“ A Kristus Pán ďábla opět tvrdě odmítá.

            Bratři a sestry, a to je pokušení, které bylo během doby na církev velice často posí­láno. Stát se vladařem – a ne služebníkem. Nechat se nosit na  nosít­kách – a ne přijít k lidem pěšky. Jestliže někdo církvi sli­buje pozemskou vládu, ona by se odcizila své povinnosti, že má sloužit.

            Moji drazí, a pak přišlo pokušení třetí. Tentokrát ďábel už odložil masku: „Teď jsme tady sami, tak se podívej, co já žádám. Pěkně přede mnou klekni, pokloň se mi, když mně patří celý svět. A já ti kousek té vlády pře­nechám. Nikdo o tom neví. Však my se dohodneme.“ A Ježíš ho opět ve­lice prudce odmítnul.

            Bratři a sestry, toto je poslední ďáblovo pokušení, už úplně na rovinu. Já jsem pán, ty budeš přede mnou klečet a někdy se i plazit po břiše, ale kousíček té světské moci ti přece jenom dám. A co my na to? Máme je­nom dvě možnosti, také úplně na rovinu. Buďto ďáblovým svodům pod­lehneme, anebo s hlavou hrdě vztyčenou řekneme: „Jenom Pánu Bohu se budu klanět a před nikým jiným se hrbit nebudu!“

            Přátelé Boží, tři pokušení budou doléhat také na nás: „Na, tady máš chléb, žvanec jídla a podepiš. Jsi můj!“ Ne, nejenom chlebem žije člověk, já chci slovo Boží. — „Podívej, jaká je sláva, všichni jdou za námi, pojď s námi taky!“ V takové světské „slávě“ chodí jenom lidé mizerného cha­rak­teru. Kdo je opravdu ušlechtilý, přidá se naopak k těm, kdo nejvíce trpí. Kdo má opravdu charakter, půjde vždycky proti proudu tohoto světa. Pro nás nikdy nesmí platit: „Sestup dolů!“ Pro nás naopak musí platit: „VZHŮRU SRDCE!“ — A konečně kdyby nám kdokoli cokoli sliboval anebo čímkoli vyhrožoval, podíváme se mu hrdě do očí a řekneme mu: Nebojím se vás, neboť já patřím jedině Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.