ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Nová evangelizace

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Začnu možná trochu neobvykle. My, křesťané, máme úžasné schop­nosti, spoustu Božích darů i řadu možností, a přece často zjišťujeme – anebo to zjistí naši bližní – že zpíváme pořád tu „starou písničku“. Schválně si poslech­něte pár běžných rozhovorů mezi věřícími lidmi. Kolik vzdechů, stesků a naříkání se vejde do několika málo vět! Kde je naše radost a vděč­nost? Místo klidných a vyrovnaných tváří vidíme často samé přepadlé a ustarané obličeje plné vrásek, které jsou jasným zrcadlem stejně ustara­ných srdcí.

            Moji milí, proč nemáme v duši a tedy i na rtech novou píseň? Teď si asi řeknete: kam tím míří, o co mu jde? Jde mi o slovo evangelia dnešní neděle. Jde mi o to, čemu se říká nová evangelizace.

            Bratři a sestry, dobře totiž vnímáme, v jakém stavu se nachází tento svět, jak moc potřebuje spásu. Jaký opravdu vzácný dar věčného života mu může nabídnout křesťanství. Tak jako svatí apoštolé, tak jsou posláni i hlasatelé evangelia dnešní doby.

            Moji drazí, ta radostná zvěst Kristova je stále stejná. Ale my jako bychom nedokázali dnešní lidi oslovit. My totiž zpíváme stále stejnou sta­rou písničku. Takovou, která je pro moderní uši nepřijatelná. Jinými slovy řečeno: naše svědectví o Kristu Pánu je neoslovující.

            Bratři a sestry, někdo by mohl namít­nout: Ale cožpak lze lidem vykládat něco nového? Cožpak nemáme střežit poklad víry, posvátnou katolickou tradici? To je jistě pravda – posvátná tradice naší katolické víry je pro nás závazná a naprosto nedotknutelná. Ale tady jde o něco jiného: My nemáme lidem vykládat něco nového, ale máme posvátnou katolickou tradici vykládat nově, novým způsobem. 

            Moji milí, jak to tedy máme dělat? Jestliže je náš život oživo­ván Duchem svatým, jestliže se mu otevíráme v modlitbě, pak Duch svatý se v nás rozeznívá novým způsobem. Vždyť ve Svatých Písmech čteme tato slova: Do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Hos­podinu chci zpívat novou píseň, neboť je velmi vznešený.

            Bratři a sestry, naslouchejme tedy dobře, jakou novou píseň vepsal Duch svatý do našich srdcí, a začněme tuto píseň zpívat nahlas. Lidé po­třebují naději věčného života. Místo ní se jim nabízí naděje zcestná, pohří­chu falešná. Ve světě je řada lidí, kteří věří v létající talíře a v mimo­zemské civilizace. Toto je pro ně mnohem víc přijatelnější, než při­jmout víru v Boha s mravními závazky. Ale co je na tom nejsmutnější, je skutečnost, že lidstvo sní o nesmrtelném životě v nových civilizacích, jako „supermani“ s  úžasnými schopnostmi.

            Moji drazí, jistě není náhoda, že má lidstvo v sobě takové touhy. Vždyť sám Bůh Stvořitel tuto touhu do nás vložil. Ano, sám Bůh nám přece slíbil nový život v duchovním, vzkříšeném světě. A Bůh nám tento nový život nejen slíbil, ale on nám ho také dá.

            Bratři a sestry, jenomže v tomto směru je lidská představivost úplně vedle. Protože Boží skutečnost daleko převyšuje možnosti naší představivosti a fantazie. Ani oko nevi­dělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připra­vil těm, kteří ho milují.

            Přátelé Boží, v křesťanství musí v prvé řadě jít o uspo­kojení lidského srdce a nikoliv o uspokojení lidského rozumu. Člověk ne­potřebuje mít hlavu jako „kompjútr“, ale především potřebuje štěstí, lásku, cit a pokoj, který tento svět nemůže dát. Neboť stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě, ó Pane! Po­chválen buď Pán Ježíš Kristus.