Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. NEDĚLE POSTNÍ (cykl A)

12. 3. 2017

Bolest a utrpení je cesta ke slávě

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Také se vám občas stává, že čtete knihu odzadu? Hleďte, začnete číst, děj se pěkně rozvíjí, všecko je v pořádku. Najednou jsou tam křivdy, zrada, nespravedlnost – a ve vás se začne pěnit krev. Ptáte se: To tak bude pořád? Obrátíte knihu na konec a podíváte se, jak to dopadne. Pak jste spokojeni, když na konci to dopadne dobře.

Moji milí, proč o tom hovořím? Protože právě toto si musíme připomenout, abychom dobře porozuměli dneš­nímu evangeliu. Učedníci budou vidět Krista Pána trpět. To bude pro ně tajemství. Budou se ptát: Jak je to možné? Proto jim Pán Ježíš předem uka­zuje, jak to dopadne. Slavné proměnění. Tak učedníci pochopili, že bolest a utrpení bylo pro Krista Pána cestou ke slávě. A platí to i pro nás – utr­pení vede i k naší radosti a oslavě. A to je také nadpis dnešní promluvy: bolest a utrpení je cesta ke slávě.

            Bratři a sestry, bylo to týden před Kristovým proměněním. Pán Ježíš začal mluvit apoštolům otevřeně, co ho čeká: „Jdeme do Jeruzaléma. Tam budu zatčen, budu souzen, budu mučen a budu zabit.“ Pro apoštoly to byl šok. Je toto možné? Všemohoucí Pán bude takto trýzněn? Petrovi se to zdálo nemožné, a proto vykřikl: „Pane, toto se ti nesmí stát!“ Petr protesto­val, a uslyšel od Krista Pána velmi tvrdou výtku: „Odejdi, satane!“

            Moji drazí, Pán Ježíš dobře věděl, jak se apoštolé těžko smíří s jeho křížovou cestou, a proto jim řekl: Podívejte se, jak to jednou do­padne! A tak dříve, než je vedl na Kalvárii, zavedl je na horu Tábor. To bylo něco krásného! Učedníci viděli Krista Pána jinačího – obličej ozářen svatozáří, roucho bělostné, vznášel se nad zemí, a jejich srdce tak hořela, že si Petr přál, ať se čas zastaví: „Zůstaňme tady!“

            Bratři a sestry, čas se však nezastavil. Sláva vždycky přijde až po utr­pení. Napřed museli zažít Kalvárii. Proměnění Páně posílilo víru apoštolů předem, jako injekce – až bolest přijde, dívejte se dál, co bude potom. Na to si vzpomněl Petr i později, když už spravoval v Římě Kristovu cír­kev. Věděl, že církev bude následovat Krista Pána v jeho křížové cestě i v jeho slavném proměnění. Měl radost, když křesťanů v Římě přibývalo, ale na­jednou začalo pronásledování.

Moji milí, to bylo pro Petra veliké utrpení. Trpěl se svým stádcem a psal poslední dopis ve vězení: „Vzpomínám, jak jsme vi­děli Krista oslaveného na hoře. To nejsou pohádky, to byla skutečnost a vy čekejte oslavu taky.“ Jako by řekl – vaše krev, která teče, je úžasně plodné sémě. Krev, která teče, je velmi dobrá závlaha pro Kristovu církev. Utr­pení přišlo, ale po něm přišla sláva a svoboda.

            Bratři a sestry, nyní se podívejme každý sám na sebe. Také v na­šem životě přijde utrpení, křížová cesta a Kalvárie. Vzpomeňme na naši svatou Anežku Přemyslovnu. Bylo jí něco málo přes 20 let, byla jak roz­kvetlá růže. Vzdělaná, krásná, ušlechtilá. A rozhodla se, že půjde cestou kříže, že bude řeholnicí. Bylo to na Boží hod svatodušní, když ji vedli z Pražského hradu do kláštera. Byla nastrojená, jak se sluší na dceru králov­skou. Provázeli ji rytíři i biskupové. V její duši se ozval strach: Vy­držím to utrpení? Bude mi stačit místo hradu a kralování jen obyčejný klášter?

Moji drazí, v jednu chvíli, právě když kráčeli přes most nad Vltavou, o něco zavadila nohou. Anežka se podívala – a bylo to malomocné dítě! Zastavila se a to ubohé dítě pozvedla. A říká si: Když já budu tam na hradě, kdo se jich ujme, kdo jim bude matkou? V duchu vi­děla ne to jedno bolavé dítě – viděla celý národ okradený od Braniborů, viděla v duchu svého synovce – krále Přemysla Otakara II., jak padá na Moravském poli, a řekla si: Já přijmu ten kříž, a to přinese slávu naší zemi. A víme, že to přineslo slávu také jí. Její socha stojí vedle sochy svatého Václava. Protože si zvolila kříž, při­nesla českému národu slávu nehynoucí.

            Přátelé Boží, možná se nám zdá divné, že v postní době, kdy sledu­jeme Krista Pána na křížové cestě, se čte takové radostné evangelium. Ale ono je to dobře. Začátek knihy je bolestný, ale otočme dozadu, podívejme se – a tam čeká radost a sláva. A tak se můžeme těšit, když na nás dolehne bolest a utrpení, slovy českého básníka Josefa Hory: Vzpomeň si, vzpo­meň, když srdce bolí, na tiché šumění pšeničných polí. Vzpomeň si, vzpomeň, uprostřed zlého, na krásy života nekonečného! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.