Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. neděle v mezidobí (cykl C)

17. 1. 2016

Prožívání všedních dnů v rodině

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Skončila posvátná doba vá­noční, tyto krásné dny radosti a veselí. A začíná všední život, všední práce. A my se máme společně učit prožívat všední den. Máme se společně učit vidět kolem sebe věci drobné a nenápadné. Máme se naučit naplno proží­vat i svou každodenní práci. Měli bychom se umět pozorně podívat na úkony, kterými naplňujeme své všední dny. Je to naše chůze, sezení, náš pohled, náš smích, jídlo i spánek. Toto všechno má svůj smysl a krásu. V tom všem můžeme vytušit a zahlédnout záblesk Boží slávy.

            Moji milí, aby byl náš život dobře a naplno prožíván, potřebuje svůj čas. A protože dnešní neděle hovoří o svatbě v Káně Galilejské, na kterou byl pozván Pán Ježíš a jeho matka Maria, zadívejme se společně na toto místo. To je totiž oblast velice citlivá a ožehavá – jak správně prožívat všednost dnů v manželství a v rodině. Můžeme pokračovat ve světle myš­lenky, kterou jsme nakousli o svátku Křtu Páně. Byla to myšlenka o moud­rosti času.

            Bratři a sestry, ve světle této myšlenky o moudrosti času se mů­žeme ptát: Co potřebuje pro svůj zdravý růst láska, manželství, přátelství, rodina? Především potřebují ČAS – čas milovat. K tomu si povíme malý příběh z kouzelné knížky francouzského spisovatele a válečného pilota Antoine de  Saint-Exupéryho „Malý princ“: Liška se odmlčela a dlouze se zahleděla na Malého prince. „Prosím tě, ochoč si mě!“ řekla. „Rád“, odpo­věděl Malý princ, „ale nemám mnoho času. Musím objevit přátele a poznat mnoho věcí.“ Liška mu na to řekla: „Lidé už nemají čas něco poznat. Ku­pují hotové věci u obchodníků. Lidé už nemají přátele. Chceš-li přítele, ochoč si mne.“ „Co mám dělat,“ řekl Malý princ. „Musíš být velmi trpělivý,“ odpověděla liška. „Nejdříve si sedneš kousek vedle mne, asi takhle, do trávy. Budu na tebe hledět po očku a ty nebudeš nic říkat. Hovor je zdrojem nedorozumění. Ale každý den si budeš moci sednout vždy o kousek blíž.“

            Moji drazí, tento příběh nám krásně ukazuje, co to znamená mít čas na přátelství a na lásku. Ano, čas milovat... Přátelství předpokládá čas. I láska... A láska i přátelství často umírají na nedostatek času. Chceme-li vybudovat život ve dvojici, v manželství, a nezasvětíme-li mu potřebný čas, pak ten život zakrní a odumře.

Bratři a sestry, vezměme si kupříkladu takovou zdánlivě obyčejnou věc, jakou je společné rodinné jídlo. Kdysi bývalo rodinné jídlo aspoň jednou za den společné. Na stole ubrus, příbory, květiny, ubrousky, sklo. Lidé hovořili, smáli se, usedali ke stolu – zůstávali pospolu. Byl na to čas... Ale dnes? — Rodinný život nespočívá ve velkých prohlášeních, ale především a hlavně v umění být spolu. To je jedna z velkých radostí lid­ského života. Nehodláme-li věnovat rodinnému životu čas, nemá cenu se vdávat či ženit, protože bychom klamali svého partnera a své děti. Vstoupit do posvátného svazku manželského především znamená věnovat čas dru­hým

            Moji milí, jakým způsobem máme těm druhým v rodině věnovat svůj čas? Jak to konkrétně udělat? To je velice závažná otázka. Jestliže všechno pro druhé, pro rodinu, budeme vyčíslovat v penězích, v produktivitě, v práci – pak ten čas je čas ztracený. My žijeme na počátku třetího tisíciletí, kdy je všechno jakoby zhuštěno.

Bratři a sestry, jeden odborník v moderní pavědě, která se nazývá „futu­rologie“ – čili nauka o budoucnosti – napsal, že jednou budeme mít velkou šanci, kdy nepromarníme ani půlhodinku. Jídlo prý bude v tabletkách. Místo tři půlhodiny denně na jídlo prý budou stačit jen tři vteřiny. A tak podobně tyto nesmysle pokračovaly. A já bych chtěl k této otřesné vizi pana „futurologa“ dodat toto: Doufám, že takový věk nikdy nenastane. Doufám, že budeme mít stále staré dřevěné stoly se sklenicemi a talíři. Doufám, že i nadále bude z kuchyně vycházet líbezná vůně pečené husičky či vepřového bůčku. Doufám, že stále budeme mít ta stará dobrá poctivá rodinná jídla. Doufám, že se tato příšerná vize nikdy nenaplní, neboť láska se prostě „zhušťovat“ nedá!

            Moji drazí, a tak by bylo velice krásné, kdyby se každý z nás za­myslel a zeptal se sám sebe: Dokážu si udělat čas, abych miloval, abych byl s ostatními, abych se s ostatními radoval? Protože jen na tomto opravdu záleží. A jistě jsme si v dnešním evangeliu dobře všimli toho, že  Pán Ježíš si dokázal udělat čas, aby poseděl se svatebčany a aby také svým zázrakem proměnění vody ve víno zajistil dobrý chod svatby. A tehdy se svatba slavila několik dnů! Kdyby nebylo víno, nebylo by srdce svateb­čanů veselé. Tak to stojí v Písmu svatém.

Přátelé Boží, takto bychom se měli radovat a veselit také my: mít radost z každé maličkosti, kterou život přináší. Dokážeme-li se radovat z obyčejných maličkostí, budeme jednou prožívat radost nekonečně velikou – radost v našem nebeském domově! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.