Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – svátek Božího milosrdenství (cykl B)

12. 4. 2015

Jak se křesťané prohřešují proti víře

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V dnešním evangeliu jsme slyšeli výzvu, kterou Kristus Pán řekl apoštolu Tomášovi: „Nebuď nevě­řící, ale věřící!“ A tato výzva neplatí jenom pro svatého Tomáše. Každý z nás totiž potřebuje občas povzbuzení, aby naše víra byla pevná, živá a stálá. A tak si dnes chceme připomenout, jak se křesťané prohřešují proti svaté víře.

            Moji milí, víra je především veliký Boží dar a veliká Boží mi­lost. O víru musíme Boha prosit, a když ji dostaneme, dostáváme mimo­řádnou schopnost rozumovou, abychom pronikli záclonou budoucnosti a dovedli se v každé situaci dobře rozhodnout. Víra také posiluje naši vůli, abychom dokázali vzdorovat ranám osudu a nebáli se ani okamžiku smrti. Ovšem víru nikdy nemáme zaručenou trvale. Poklad víry máme v nádobě hliněné. Přicházejí v životě okamžiky, kdy máme jasný výhled do tajem­ných dálek, ale také přicházejí okamžiky, kdy se nám všechno zamlží a zahalí.

            Bratři a sestry, tak je tomu s naší vírou. Máme dny jasné, živé a pevné víry. A máme dny, kdy se nám všechno plete. Toto může potkat i dokonalé lidi. Každý musíme být připraven, že by nás takový stav mohl postihnout. V jedné rytmické písni se zpívá: I když slunce nesvítí – věřím dál... i když hvězdy nezáří – věřím dál... i když mlha zavalí cestu mou – věřím dál.

Moji drazí, že slunce není, to je­nom blázen může tvrdit – ale někdy ho nevidíme. Že Bůh není, podle slova žalmu řekne také jenom blázen. Někdy Boha vnímáme, někdy ne, ale my věříme dál. Co dělat v takové chvíli, když vznikají pochybnosti o víře? Je třeba jít za odborníkem. Když máte pochybnosti o svém zdraví, jdete za lékařem. Když máte starosti právnické, jdete za advokátem. Když vám není něco jasné v  otázkách víry, nepotlačujte to, ale svěřte se svému knězi. On je odborník a jistě vám velmi dobře a zasvěceně poradí.

            Bratři a sestry, a my se můžeme ptát: Kdy vznikají největší pochyb­nosti o víře? Bývá to při prudké ráně osudu. Jak často hrozí lidé pěstmi proti nebi, když ztratí někoho hodně blízkého, zvláště když je to mladý člověk. Ale nikdy nevíme, proč ho Bůh odvolal, a co by ho mohlo na tomto světě potkat zlého. Bůh ve své nekonečné moudrosti a lásce ví, proč někoho povolá k sobě do nebeského království. Tehdy však můžeme ve víře zakolísat.

            Moji milí, velice vážným hříchem je, když někdo svou víru zapírá. Naše modlitba, ve které jsou hlavní pravdy víry, se jmenuje Credo – Vy­znání víry. To, co věříme, musíme taky vyznávat. A Kristus Pán to poža­duje: Kdo mě vyzná před lidmi, toho já vyznám před svým Otcem, ale kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu já před svým Otcem, který je na nebe­sích.

Bratři a sestry, v dobách bolševické totality lidé zapírali víru nej­častěji ze strachu. Dnes už není důvod se bát. Dnes se spíš lidé za svou víru stydí, aby si z nich jejich pohanské okolí nedělalo posměch. Stále je dost Jidášů, kteří víru zradí, ale více je Nikodémů, kteří při­jdou za Kristem tajně a v noci. A více je také Šimonů Petrů, kteří ze stra­chu i před služkou zapřou Krista Pána.

Moji drazí, není třeba, abychom mávali praporem, na kterém je kříž, a hodně nahlas vyřvávali: Já jsem křesťan! To by bylo směšné. Avšak nikdy nesmíme, když je nám otázka o naší víře přímo položená, svou víru zapřít. Prosme Boha, abychom takovou silnou a statečnou víru vždycky měli!

            Bratři a sestry, dalším hříchem je, když víru lehkomyslně vydá­váme v nebezpečí. Ze zkušenosti víme, že vždycky je lepší nemoci přede­jít, než potom již propuknuvší nemoc léčit. A to platí i v životě víry. Ten, kdo často bývá ve společnosti pohanů, a zvláště ten, kdo jejich bezbožecké řeči hltavě poslouchá, se vydává ve vážné nebezpečí, že svou víru nakonec ztratí.

            Moji milí, a konečně hřeší ten, kdo víru opouští, kdo se víry na­dobro zřekne. Poklad víry nesmíme zahodit. Jidáš byl špatný obchodník. Prodal Krista Pána za třicet stříbrných, které ho nakonec stejně netěšily. Odhodil je, šel a oběsil se. Řečeno slovy básníka:

Byl jeden Jidáš a třicet stříbrných,

zahalme zármutkem líce,

teď máme méně stříbrných

však Jidášů je více...

Modleme se za ty, kteří víru odhodili. Přesto však mám naději, že většina těch, kdo se víry zřekli, by mohla mít o sobě napsáno: Neumřelať – jenom spí. Modleme se za to, aby se jejich víra nakonec probudila, a oni se vrátili do náruče svaté matky Církve.

            Přátelé Boží, uchovejme si svatou víru. Víru pro sebe, pro své těž­kosti. Budeme pevnou víru potřebovat zvláště v hodině smrti naší. Umírat budeme každý sám. V té samotě umírání kéž jsou pro každého z nás opo­rou slova 23. žalmu: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebu­duť se báti zlého, nebo TY SE MNOU JSI!“ A tak tedy zakončeme slovy Krista Pána: Nebuďme nevěřící, ale věřící. A potom se nemusíme bát ani hodiny smrti, neboť ten, který svým slavným Zmrtvých­vstáním jednou provždy smrt přemohl, nás uvede do věčného domova. Aleluja! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.