Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. neděle v mezidobí (cykl B)

7. 10. 2018

Duchovní dětství

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jeden novokněz měl na svém primičním ozná­mení verš žalmu: „Ztišil jsem své srdce v Bohu, jako dítě se ztiší v náručí matky.“ Každý dobře porozuměl, co tím chtěl mladý kněz říci: V dnešním světě, plném komplikací, nastupuji svou kněžskou službu ne s pocitem všemohoucího hrdiny, ale s důvěrou dítěte, které spoléhá na ochrannou ruku nebeského Otce.

            Moji milí, a právě o tomto duchovním dětství hovoří závěr dneš­ního úryvku evangelia podle Marka. To, že Pán Ježíš nedo­volil děti odhá­nět, ale naopak je s láskou přijímal, je nám jistě sympatické. Ale když nás dále vyzývá, abychom my, dospělí, byli jako děti – toto nás už uvádí do rozpaků. Být jako děti – co s tím? Každý chce přece být dospělý, samo­statný, silný, a ne jako dítě! Vždyť i samy děti touží po tom, aby už byly velké, dospělé, samostatné.

            Bratři a sestry, a přece ta Ježíšova slova nikdo z evangelia nevyškrt­nul. Stále platí jako podmínka: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, ten do něho vůbec nevejde.

            Moji drazí, jak tomu máme rozumět? Jak máme podle tohoto pří­kazu žít? Když křesťan neví, jak má něco dělat, ptá se, jak to v podobné si­tuaci dělal Pán Ježíš. A jak to dělal Pán Ježíš?

            Bratři a sestry, když začal učit, byla tehdejší společnost rozdělena, jako je ostatně i dnes: na lidi mocné, vládnoucí, bohaté – a na ty chudé a bezmocné. Ježíš se nedal do služeb mocných a bohatých, ačkoliv ti by byli jistě jeho služby rádi přijali a dobře zaplatili. Ježíš šel k těm, kteří byli bezmocní, utlačení, pohrdaní. Ježíš nešel k velkým, ale k maličkým.

            Moji milí, děti v té době patřily k těm zcela bezmocným. Ani v chrámě se s nimi nepočítalo – do dvanácti let nesměly na bohoslužby. Děti jsou zcela závislé na rodičích. Žít jako dítě tedy znamená žít s vědomím, že jsme závislí na lásce a péči Boží.

            Bratři a sestry, Ježíšovi učedníci a apoštolé se začali mezi sebou hádat, kdo z nich je větší, kdo důležitější. Začali odhánět děti od Ježíše, pro­tože se jim nezdály být dost důležité a Pán Ježíš by s nimi zby­tečně ztrácel čas. Ježíš však trpělivě ukazuje učedníkům i nám ji­nou cestu: Ne stálé soutěžení, kdo koho předstihne, ne ctižádostivá panovačnost – to vy­tváří mezi lidmi peklo, ale skromná ochota sloužit druhým – to vytváří království pokoje mezi lidmi. Právě takto jednají opravdoví křesťané.

            Moji drazí, je to velice svůdné, ale rovněž velice nebezpečné, když se člověk ověsí tituly, penězi, funk­cemi, známostmi, úřady a postavením. Kdo si zakládá jen a jen na tomto, z toho se vytratí lidská osobnost a zů­stává jen věšák na „cingrlátka“ a jiné „omalovánky“.

            Bratři a sestry, od dob, co byla se­psána slova dnešního evangelia, uplynula řada let. Mnoho se na světě změnilo, ale platnost Kristova poža­davku trvá beze změny i pro každého z nás. Chceme-li žít v pokoji Božího království, pak nestavějme svůj život na ctižádosti a pýše. Nevynášejme se svým věděním, uměním a mocí. Zachovejme si k Bohu v životě i v mod­litbě vztah dítěte, které rádo poslechne a rádo poslouží.

            Přátelé Boží, radujme se z toho, že u Boha není nikdo zbytečný, nikdo příliš malý, nikdo bezvýznamný. Radujme se z toho, že k Bohu smí přijít každý člověk dobré vůle! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.