Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. neděle v mezidobí (cykl C)

16. 10. 2016

Vytrvalost v prosebné modlitbě

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Někdy litujeme, že v evangeli­ích je tak málo zcela konkrétních pokynů pro každodenní život: tohle dělej tak a to zas takhle – a budeš správným učedníkem Ježíšovým!

            Moji milí, v dnešním evangeliu jednu takovou radu máme: Je po­třeba se stále modlit a nepřestávat. Je třeba prosit Boha tak vytrvale a ne­odbytně, jak vytrvale a neodbytně prosila ta vdova z evangelního pří­běhu přísného soudce.

            Bratři a sestry, co my na to? Řídíme se touto radou? Modlíme se denně, stále, vytrvale? — Kdepak! To až když je nám zle, to až když nám „teče do bot“, když něco moc chceme – to pak každý umí zabrebentit modlit­bičku: Pane Bože, honem pomoz! Pane Bože, tohle a tohle mi splň, a já ti za to něco slíbím!

            Moji drazí, my se pokoušíme zapřáhnout Boha do svých plánů jako – s prominutím – tahouna do vozu. Jsou to často chvilkové banality, zač prosíme. Jsou to někdy i věci nám škodlivé, o které žádáme. A pak není divu, že nám je Bůh nesplní. Ale jindy naopak prosíme o věci životně dů­ležité, o životní záležitosti naše nebo druhých, a také splnění nevidíme.

            Bratři a sestry, kolikrát jsem už slyšel stesky: Tolik jsem Boha o něco prosil a nikdy jsem splnění nezažil. Na všechny moje prosby Bůh stále jen mlčí. A tak jsem se přestal modlit. Člověk se musí se svými pro­blémy snažit vypořádat sám. Je to správná úvaha? — Samozřejmě, že není! Není správné chtít se se vším vypořádat sám a neprosit o po­moc. Ale také není správné jenom prosit o pomoc, a sám nic ne­dělat, sám se nepřičinit.

Moji milí, mezi prosebnou modlitbou a jejím vyslyše­ním bude vždycky velké napětí. A toto napětí je snesitelné tehdy a jen tehdy, když prosíme tak, jak prosil Kristus Pán na hoře Oli­vetské. K modlitbě totiž patří víra, že Bůh udělá v pravý čas to, co potřebujeme a co je nám k dobru.

            Bratři a sestry, naše modlitba je jako ruka zdvižená v davu: Tady jsem, Pane! Uprostřed miliard lidí – zde jsem! Potřebuji tě! Pomoz mi! A v čem spočívá ta pomoc, o kterou máme Boha prosit tak vytr­vale, jako vdova prosila soudce? Ten soudce byl líný, netečný, vdova ho vůbec nezajímala. Je třeba také probudit Boží aktivitu a zájem o prosebníka? To jistě ne. Už svatý Augustin to dobře věděl, když říká: „Člověk se ne­modlí proto, aby zorientoval Boha. Člověk se modlí proto, aby se dobře zorientoval sám.“

Moji drazí, vytrvalá modlitba je pravou křesťanskou modlitbou jen tehdy, když je znamením lásky. Milující mají potřebu stále se ujiš­ťovat o své lásce. Tady někde je nejhlubší základ toho, proč se křesťan modlí neustále. Víra a láska potřebují stálý kontakt, stálý rozhovor.

Bratři a sestry, modlení patří k člověku – tak už je člověk stvořen. — Pták je tehdy ptákem, když létá. —  Květina je tehdy květinou, když kvete. —  Člověk je tehdy člověkem, když se modlí. Ovšemže modlení se nelze naučit jako nějaké řemeslné zručnosti. Není to vymýšlení velikých slov, odrecitování mnoha slov. Při modlitbě nemusíme v duchu stát před nadlidskou osobností kdesi ve výši, kdesi v neko­nečnu.

            Přátelé Boží, modlitbu musíme objevit. Modlitba je i mlčení a naslou­chání. Je to dotazování. Je to nářek. Je to prosba. Ale nade vše je mod­litba projevem důvěry k nebeskému Otci. K Otci, který není jen nad námi, ale který je i v nás. K Otci, který je věrně při nás a s námi. O umění takové modlitby prosme: buď sláva bohu otci i synu i duchu sva­tému, jako byla na počátku, tak nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.