Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. NEDĚLE POSTNÍ (cykl A)

12. 3. 2023

Žízeň

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V prvním čtení jsme slyšeli, že lid žíznil po vodě. O žízni se mluví i v evangeliu. Co je to žízeň? Je to především veliká touha. Když dělník skončí zpocený svou práci, netouží tolik po pokrmu – prvně se jde napít. Když se pacient probere po operaci z  narkózy, první, co šeptají jeho rty, je: „Prosím vodu...“ — To je žízeň. Ale člověk má ještě jinou žízeň. Každé lidské srdce žízní po štěstí, a Nejsvětější Srdce Ježíšovo touží po tom, aby všechny lidi získalo, zachrá­nilo, spasilo

            Moji milí, ze samařského města Sichar vyšla žena se džberem na vodu. Šla ke studni, nazývané „b’ér Ja’akov“, tedy Jakubova studna. Myslela si, že tam bude skupinka žen, s nimiž si poklábosí. Avšak seděl tam jen jeden unavený poutník. Už podle šatů poznala, že není ze Samař­ska, ale ze země židovské. Ten muž se na ni obrátil: „Mám žízeň, dej mi napít!“ Ženu to překvapilo. Židé se se Samařany přece nestýkali. Žena říká: „Ty máš žízeň? Já taky. Ale já žízním po štěstí. Už tolik radostí jsem si užila, ale žízeň pořád nepřestává.“

            Bratři a sestry, ten neznámý židovský poutník začal samařské ženě vyprávět o Bohu, k němuž se máme modlit, do jeho náruče se položit, a tam najdeme štěstí. A ta samařská žena byla ohromena. Rozběhla se domů, do Sicharu, a volala na ulicích: „Pojďte, pojďte se podívat na člo­věka, který mně pověděl všecko!“ A ten pocestný – my víme, že to byl sám Kristus Pán – u nich zůstal dva dny, aby hasil jejich žízeň po štěstí. A když odcházel, chtěli ho tam mít u sebe pořád.

            Moji drazí, ještě je zde jiná žízeň. Tu žízeň cítil Spasitel, když byl ukřižován. Je to zvláštní: Kristus Pán často ve svém životě strádal, ale nikdy nikoho o nic neprosil. Měl hlad, ale neřekl: Dejte mi kousek chleba. Neměl, kam by hlavu složil, ale neřekl: Poskytněte mi přístřeší. Až teď, na kříži, poprosil. Měl žízeň. Po tak veliké ztrátě krve, jakou prodělal on, a v žáru poledního slunce nebylo divu, že zašeptal: ŽÍZNÍM! Bylo to vlastně jeho poslední přání před smrtí.

            Bratři a sestry, ten, kdo žádá o doušek vody, nemá být nikdy odmítnut. A přece – když Kristus Pán visel na kříži, místo vody mu podali houbu namočenou do octa. Kristovo slovo „žízním“ – to nebyla jen tělesná bolest, ale především touha po spáse nesmrtelných duší. A víme, že přímo na kříži se Kristu Pánu poda­řilo získat lotra Dismase, visícího po jeho pravici. Řekl mu: „Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Získal také římského centuria Longina, který velel po­pravě. A Longin po Kristově smrti velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý. To byl opravdu Syn Boží!“

            Moji milí, Kristus Pán chtěl svou prolitou krví na kříži získat všechny lidi – a jak málo je jich ochotno tuto žízeň utišit. Krev Kristova obmyla celý svět – a kolika zatvrzelým duším to nepomůže! Ano, mnoho lidí nezná žízeň Kristova Božského Srdce. My, křesťané, bychom tuto žízeň znát měli. Prožívejme ji každý znovu a znovu, a snažme se tu žízeň utišit. Při­pomínejme lidem z našeho okolí, kteří už neznají cestu do kostela: Je čas očistit si duši, je čas smířit se s Bohem ve svátosti pokání.

            Bratři a sestry, a za ty odpadlíky, kteří sice byli pokřtěni, ale po očistě už netouží, za ty se modleme, aby jim Bůh dal milost obrácení. Protože jinak by jejich duše mohla skončit v plamenech neuhasitelných a ve věčné žízni pekelné, kterou už na­věky nebude moci nic utišit. Ano, prosme o milost obrácení, dokud je ještě čas. Zítra už by možná mohlo být pozdě!

            Moji drazí, o dvojí žízni jsme dnes uvažovali: o žízni lidského srdce po štěstí, a o žízni Božského Srdce Páně po spáse. Obojí žízeň se dá propojit. Když se Kristu Pánu odevzdáš, jeho potěšíš a sám sebe spasíš. Když budeš toliko ve světě hledat štěstí – štěstí bez Pána Boha – pochopíš slova básníka, který trpce doznává: Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá! Takové štěstí bez Pána Boha sice nakrátko zazáří, ale pak rychle a nenávratně odletí – jako ta zlatá muška.

            Přátelé Boží, zakončíme slovy největšího myslitele všech dob svatého Augustina, který ve svém životě zkoušel v cestě za štěstím všechno možné, až nakonec pokorně vyznal: „Ty, Bože,  po­vzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě, ó Bože!“ Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.