3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl A)
Hořící srdce
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V radostné zvěsti jsme slyšeli, jak dva učedníci putovali do Emauz. Jméno Emauzy je nám dobře známé: Emauzy – to je starobylé benediktinské opatství Panny Marie a sv. Hieronyma na Novém Městě Pražském, postavené otcem vlasti císařem Karlem IV. blahé paměti. Ale Emauzy – to je především název vesničky, vzdálené 12 km od Jeruzaléma, kam putovali navečer dva učedníci, jimž se Kristus Pán zjevil, a potom se rozhořela jejich srdce. A tak nadpis dnešní úvahy bude „Hořící srdce“: Jak hořelo srdce emauzských učedníků a jak má hořet srdce naše.
Moji milí, byl krásný jarní den. Proč po té cestě šli ti dva muži takoví zklamaní? Hlavy sklopené, nohy se pod nimi podlamovaly a jejich oči jakoby vyhasly. Ale rozhodně bylo vyhaslé jejich srdce. Stáli nad troskami svého života. Vsadili celý svůj život na jednu kartu – na Ježíše z Nazareta. Jeho provázeli, jeho poslouchali, viděli jeho divy a zázraky. Ale přišel Velký pátek, a to všechno se jim sesypalo. A když slyšeli jeho slova na kříži „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, tak ztratili víru. Ostatně nejenom oni. Celý ten hlouček apoštolů se rozprchnul. Jeden zapřel, druhý zradil, ostatní utekli. Půda v Jeruzalémě byla horká pod nohama, a tak bylo nejlépe se svým zármutkem zmizet. A tak ti dva učedníci šli do své rodné vesnice.
Bratři a sestry, jistě se na té cestě domů potkali s řadou lidí, ale jen jeden muž se s nimi dal do řeči. Ptal se jich, proč jsou tak smutní. A oni se začali o svou bolest dělit. Sdělená bolest – poloviční bolest. A pak začal ten neznámý muž mluvit. Nebyla to žádná učená přednáška, která by rozšířila rozumové vědomosti či vyvracela námitky. Při takové učené přednášce by srdce zůstalo studené. Z toho pocestného však hovořilo srdce – lidsky teplé srdce, ano – HOŘÍCÍ SRDCE! A protože cestu měli dlouhou, tak se v nich pomaličku začala odehrávat změna. Jejich skleslé hlavy se pozvedly, ochablé nohy kráčely pružněji, oči začaly zářit a jejich srdce – to mrtvé, vyhaslé srdce – jakoby naskočilo a začalo živě tlouci. Ano, začalo jim hořet srdce.
Moji drazí, mezitím došli na kraj rodné vesnice Emauzy. Ten pocestný si říkal: Teď už se jim víra vrátila a jejich srdce se rozhořela. Moje poslání je splněno, já mohu jít dál. Ale oni ve své nevýslovné radosti a štěstí ho zvali k sobě: „Pojď, zůstaň s námi, už je večer, kam bys ještě šel?“ A tak s nimi vešel – a pak se odehrálo to, co se dělo při Poslední večeři. On vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k Bohu Otci všemohoucímu, vzdal mu díky, požehnal a lámal. A těm dvěma se otevřely oči. V úžasu volali: „To je PÁN!“ A v tom okamžiku Kristus Pán zmizel.
Bratři a sestry, vidíme tu úžasnou proměnu. Lidé, kteří byli na dně, smutní, zklamaní, zatrpklí, najednou hoří a chtějí se o své štěstí podělit. Cesta zpátky – to byl vítězný pochod, nebo spíš poklus. Jejich oči zářily, a jejich ústa si zpívala radostné ALELUJA! Přiběhli zpět do Jeruzaléma, kde chtěli zarmoucené apoštoly potěšit, skleslé povzbudit a nevědomé poučit. Takovou změnu vyvolalo to jejich hořící srdce.
Moji milí, hořící srdce potřebuje i naše doba. K tomu vám povím můj osobní zážitek. Stalo se to v červenci roku 1998 tam u nás na Moravě. Můj velký učitel a vzor kněžského života – nebohý Mons. Alois Pekárek, kněz vpravdě svatého života, mučedník nacistického i komunistického režimu, jehož kněžské srdce hořelo láskou ke Kristu i ke všem lidem – slavil při mši svaté 60 let kněžství. Já jsem se jako mladý bohoslovec také této oslavy zúčastnil. Otec Pekárek ve své promluvě mimo jiné řekl: „Pane, den se už nachýlil. A co bych si ještě přál? Řeknu jen ta dvě slova: HOŘÍCÍ SRDCE. Abych dovedl ještě alespoň někoho zapálit. Vždyť každý kněz touží po tom, aby štafetu Kristova světla někomu předal. Až on padne, aby nezhaslo světlo Kristovo. Aby vychoval nová kněžská povolání a pomohl chlapcům ke Kristovu kněžství.“ Tolik slova otce Pekárka. A já jsem vám to vyprávěl proto, abych vydal svědectví, že jsem jeden z těch chlapců, kterým otec Pekárek ke svátostnému kněžství pomohl.
Bratři a sestry, ten, kdo má moc, může poroučet. Kdo má peníze, může podplácet. Kdo má půvab, může na chvíli okouzlit. Ale ten, kdo má hořící srdce, může zapálit ohněm Kristovy lásky lidi kolem sebe. A toto je nejvíce potřeba. O to chceme prosit všichni. Když srdce hoří, nemáš oheň jen pro sebe, aby ses s ním ve svém pokojíčku zahříval. Ten oheň máš proto, abys zapaloval druhé. Prosme o to, abychom měli srdce hořící, abychom dokázali zapalovat všechny lidi kolem nás.
Přátelé Boží, putovali jsme dnes do Emauz. Vždycky, když toto evangelium budeme slyšet, kéž nám hoří srdce láskou ke Kristu Pánu. A až se jednou přiblíží náš den, vyznejme spolu s emauzskými učedníky: Pane, den se připozdívá, večer se už nachýlil. Zůstaň s námi a uveď nás s hořícím srdcem do věčného života, kde už nebude pláč, ale kde se budeme s Tebou radovat na věky věků! Aleluja!!! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
