ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Náš konečný úděl

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Z dnešní radostné zvěsti jsme se dověděli, že se jedná o náš konečný úděl. V podstatě jde o otázku: Jak musím uspořádat svůj život, abych jednou mohl obstát před soudnou stolicí Boží? Nebo jinak řečeno: Co musím udělat, abych jednou uslyšel slova „Správně, služebníku dobrý a věrný. Vejdi k věčné a radostné hos­tině.“ Je  zde totiž také jiná možnost, že totiž náš život zůstane tak prázdný, že v něm zkoumající Bůh na soudu nenajde nic, co by mělo cenu, aby bylo uchováno v jeho věčné lásce. A potom konečný rozsudek bude znít: „Byl jsi špatný a líný služebník!“

            Moji milí, nejprve se podívejme na první dva služebníky. Co dalo jejich životu takovou hodnotu, že Bůh zhodnotil jejich život známkou „vý­borně“? Protože jde o náš úděl, vyplatí se, abychom naslouchali velmi přesně a bděle. Ti první dva služebníci nechtějí zklamat svého pána. Pán jim projevil plnou důvěru – svěřil jim celý svůj majetek. A oni se teď při­činí s celou silou, celou vynalézavostí, celou obrazotvorností, aby ukázali, že si tuto důvěru zaslouží.

Bratři a sestry, tito služebníci se neptají, kdy pán přijde. Oni se ptají: Co musíme teď v této hodině udělat, abychom nezklamali svého pána? Dobře vědí, že důvěra nejen člověka ctí, ale především zavazuje. Proto se hned dají do  práce. To je ovšem spojeno s rizikem, ale oni toto riziko přijmou, s důvěrou se odváží všeho – a nakonec všechno získají.

            Moji drazí, protikladem k této důvěřivé činnosti, která probouzí síly a dává životu napětí, je bezstarostná naivita oněch pěti panen, které usnuly při čekání na ženicha, třebaže nevyčistily lampy své a nádoby na olej měly prázdné. Celý svůj život můžeme dát jen tehdy, když jsme se vírou přesvědčili, že Pán opět přijde, aby naplnil to, co slíbil: „Opět přijdu a vaše srdce se rozveselí.“

Bratři a sestry, jakási „polovičatá víra“, která na každé Boží slovo od­povídá slovy „snad a kdy a jak“, nepostačí, abychom na jeho slovo znovu spustili sítě. Jen ten, kdo může spolu s Apoštolem vyznat „vím, komu jsem uvěřil“, bude s Apoštolem také moci říct: „Neběžel jsem naprázdno, nepra­coval jsem nadarmo.“

            Moji milí, a co ten třetí služebník z dnešního úryvku evangelia? Nejprve bychom pro něho možná našli omluvu. Vždyť přece peníze svého pána nezpronevěřil, ani je nepromarnil jako onen marnotratný syn. On o svěřené peníze nechtěl přijít, a proto je zakopal, a tak je uchránil před vše­lijakým možným rizikem. Říká: „Měl jsem strach, a proto jsem tvé peníze ukryl v zemi.“

Bratři a sestry, ale právě toto je jeho vina. Jeho pán mu projevil velkou důvěru. On však na ni odpověděl úzkoprsou obavou. Pán mu nabídl jedi­nečnou možnost, ale on neměl odvahu, aby tuto příležitost v důvěře ve svého pána náležitě využil. Jeho pán byl velkorysý, on však tuto velkory­sost pochopil špatně, protože ji považoval za tvrdost: „Vím, že jsi tvrdý člověk.“

Moji drazí, tento služebník smýšlel o svém pánovi podle měřítek svého malého srdce, a tak je neschopný velkomyslně odpovědět na tuto velkorysou důvěru svého pána. Tak se stará spíše o jistotu, složí ruce do klína, aby nic neztratil. Zachoval se – jak se lidově říká – jako typický „přizdisráč“. A právě tím ztratil všechno: „Vezměte mu ten talent a dejte tomu, který jich má deset“ – tedy tomu, který nepřijal Boží dar nadarmo.

            Přátelé Boží, co nám tento příběh říká? Jaké si z něho můžeme vzít poučení? Nám jako jednotlivým křesťanům říká toto: Jen ten, kdo důvě­řuje, jen ten, kdo je odvážný, má blízko ke Kristu Pánu. Úzkostlivost a malomyslnost nepatří ke křesťanským ctnostem. A nám jako Kristově církvi říká toto: Nestačí, když budete úzkostlivě hlídat svěřené dědictví. Živé poselství, vynikající talent víry, nesmíme konzervovat v zavařovač­kách a uzavřít do bezpečnostního sejfu. Kapitál křesťanského poselství musíme využít, aby přinesl úroky. Boží pšeničné zrnko musíme rozsévat, aby přineslo hojný užitek! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.