Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. NEDĚLE ADVENTNÍ (cykl C)

20. 12. 2015

Škola lásky, přijetí a dialogu

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Na adventním věnci hoří již všechny čtyři svíce a to je znamení, že konec posvátné doby svatoadventní se již nezadržitelně blíží. Dnes bychom si měli už docela zblízka promyslet své vánoční setkání s Kristem Pánem. Ještě se však krátce ohlédněme na­zpět a položme si otázku: Jak jsme využili této adventní doby? Dali jsme se vést hvězdou mudrců – Božím slovem? Anebo jsme se dali vést „hvěz­dou tohoto světa“ – reklamou, předvánočním shonem a nákupní horečkou v supermarketech? Věřím, že jsme posvátnou dobu svatoadventní prožili opravdu dobře – v radostném očekávání narození Spasitele.

            Moji milí, dnešní evangelium bychom mohli nazvat školou lásky, přijetí a dialogu. Můžeme se v této škole učit, jak předcházet vážným ne­mocem dnešní doby, jak léčit nemoci ducha, jak si uvědomit, kde děláme vážné chyby. To první, čemu nás učí sám Bůh, je láska a přijetí. Ještě dříve, než Bůh přijde k člověku, už ho miluje. Přijímá ho bez jakýchkoliv předsudků. Bůh jako první jde k člověku, protože ho nekonečnou láskou miluje.

            Bratři a sestry, mnoho dnešních lidí je vnitřně zraněno. Jsou zmrza­čeni na duchu a vůbec nejsou schopni být normální. A my se ptáme, proč tomu tak je. Protože už jako malé děti nebyli od rodičů přijati, protože je rodiče neměli rádi. Člověk nemůže duchovně žít, pokud ho někdo nemá rád. Ano, je tomu tak. Pokud ti nikdo v životě neřekl, že tě má rád, tak duchovně umíráš. Když tě nikdo nemá rád, tak nemůžeš uvěřit, že tě Bůh miluje. A v  důsledku toho se stává, že se někteří lidé například postí, modlí se a obětují se jenom proto, aby si od Boha nějakým způsobem vy­žádali lásku. Takoví lidé ovšem nejsou ve svém životě schopni přijmout nějaký dar, protože mají stále pocit, že za všechno musí nějak zaplatit. Ta­koví lidé v konečném důsledku nejsou schopni ani opravdově milovat.

            Moji drazí, Bůh nás však učí, jak to udělat, aby se z takového nedob­rého duchovního stavu člověk dostal. Jde o to, že Bůh nás miloval dříve, než jsme vůbec začali existovat. Bůh sám jde člověku vstříc. A skrze nazaretskou dívku Pannu Marii vstoupil Bůh do lidských dějin a jde kaž­dému člověku vstříc. To je obraz dnešního evangelia: Panna Maria s lás­kou přijala Ježíše – Syna Božího, a nese ho lidem. Prvním z těchto lidí byla její příbuzná Alžběta. Víme, že Alžběta také přijala ve svém stáří syna a s láskou ho donosila a vychovala.

            Bratři a sestry, a to je první, čemu se učíme – škola lásky a přijetí. A  hned následuje škola dialogu. Nelze totiž milovat beze slov. Musí zde být oslovení – jen tak se lidská srdce vzájemně otvírají. A opět pojďme na začátek dějin spásy: Bůh nás miloval tak, že poslal své věčné Slovo, které se stalo člověkem. Bůh ho vyslovil. Vstupme tedy do školy dialogu a učme se. Zkoumejme, jak důležitý je dialog, který otevírá cestu ke sblížení. Po­zdrav, oslovení – tímto úkonem vycházíme ze své samoty a izolovanosti. Vzpomínám si zde na dětství. Myslím, že se to přihodilo asi každému z vás, když maminka nebo tatínek řekli: „Vrať se za dveře, pak přijď a pěkně pozdrav!“ Tak nás to rodiče učili. Dnes mnohé děti neumějí ani pozdravit, ani poděkovat. Ale ani mnozí dospělí to nedokážou, a proto kolem sebe chodí jako bubáci, uzavřeni sami do sebe.

            Moji milí, také dobrý Bůh k nám přichází tak, že nás oslovuje. Vzpo­meňme si na zážitek Mojžíše u hořícího keře. Mojžíš uviděl hořící keř – velice podivný úkaz: keř hořel, ale neshořel. A tak se šel na to podí­vat zblízka. A najednou se ten podivný úkaz změnil v Boží zjevení. Když Hospodin Bůh viděl, že Mojžíš přichází, oslovil ho: „Mojžíši, Mojžíši!“ A Mojžíš udělal také první krok k dialogu. Odpověděl: „Tady jsem!“ A Hos­podin Bůh se mu představuje: „Sundej si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá!“ A hned pokračuje v dialogu: „Já JSEM, KTERÝ JSEM. Já  jsem Hospodin, Bůh tvých otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Ja’akovův!“ Z  toho je nám jasné, že Mojžíš se už představovat nemusel. Vždyť Bůh ho hned na počátku oslovil jménem, a tím mu dal najevo, že ví, s kým jedná. A  tak vidíme, jak Bůh vstoupil do dialogu s lidmi a uzavřel skrze Mojžíše smlouvu Starého zákona.

            Bratři a sestry, a nyní stojíme na počátku Nového zákona, na po­čátku nové smlouvy Boha s lidmi. Bůh znovu skrze archanděla Gabriela vstupuje do dialogu s Pannou Marií. On ji pozdraví, jako první ji osloví: „Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou! Budeš mít dítě a bude to Syn Nejvyššího.“ Také Panna Maria v tomto dialogu odpověděla své ANO: „Aj  já dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého!“

            Moji drazí, a nakonec tu máme událost, o které jsme slyšeli v dneš­ním evangeliu. Panna Maria navštívila svou příbuznou Alžbětu. A je to právě Maria, která ve svém lůně přináší Boha a jako první pozdraví Alž­bětu. První slovo dialogu vyvolalo obrovský pohyb. Jakmile se Mariino slovo dotklo Alžbětina ucha – radostí se v ní pohybuje dítě Jan. A Alžběta pronáší slova, která ukazují na veliké Mariino tajemství: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Ano, Panna Maria je požeh­naná mezi všemi ženami, ona je Matkou našeho Pána, ona je ta, která uvě­řila v andělovo zvěstování.

            Bratři a sestry, když si srovnáme všechny ty dialogy, hned nám padne do očí jedna zásadní skutečnost: Každé slovo je zde naprosto jasné, naprosto otevřené, vůbec nic se zde nezastírá. Mluví se na rovinu. Je to slovo jednoduché, avšak zjevuje veliké věci. Bůh nám zde ukazuje, jak se má vést dialog: otevřeně, s láskou a bez ostychu si sdělujeme pravdu. Toto všechno vytváří zdravé mezilidské vztahy. Člověka pak nemůže nic zasko­čit, protože dobře ví, o co jde. Nejprve je však nutné, abychom měli svého bližního rádi, abychom k němu přistupovali bez předsudků, abychom člo­věka přijali do svého srdce a vstoupili s ním do dialogu. Toto je pravá škola lásky, přijetí a dialogu. A tak si to dobře ve svém srdci rozvažme a přemýšlejme o  tom.

            Přátelé Boží, ve čtvrtek už bude Štědrý den. Už bude Svatá noc. A tak nám všem ze srdce přeji, abychom se o Vánocích stali takovými ma­lými Božími dětmi, které dokážou s pokorou přijmout jádro tajemství Vá­noc. Přeji nám všem, abychom pochopili a do svých srdcí přijali, že to pěkné, radostné, šťastné a všechny lidi dobré vůle oslovující – je přítom­nost Boha mezi námi. A pak můžeme prožít opravdu šťastné, požehnané, milostiplné a  radostné Vánoce! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.