5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl A)
Pozvání do domova
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jak lahodně zní našim uším Kristova věta: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Jdu vám připravit místo.“ Jak se zachvěje srdce těch nespočetných zástupů lidí, kteří někdy zažili šťastné okamžiky v rodném domově a dnes bloudí cizinou. Naše doba se vyznačuje množstvím lidí, kteří ztratili domov – ať už to jsou vyhnanci, vysídlenci, utečenci ze zemí, kde zuří válka. Jsou to lidé, kteří pozbyli svůj dům i krajinu, kde žili. A nejen to. Člověk může žít v domě, ale nemusí mít pocit domova, bezpečí a jistoty.
Moji milí, naše pozemské životní putování, naše prožívání života zde v domovech zbudovaných lidskýma rukama se tedy v určitých obdobích života může pro nás stát okamžikem strachu, úzkosti, ztrátou životních jistot. Pro mnohé lidi pak nastane i to nejhorší – naprostá ztráta domu i domova.
Bratři a sestry, a my se ptáme: Proč to Bůh takhle v lidském životě zařídil? Bůh všechno zařídil v lidském životě právě tak proto, aby nám dal najevo, že zde není konečná stanice lidského putování. Naše víra a slovo Boží nás jasně učí: Tady na zemi jsme pouze jako cizinci, jako poutníci. Naše pravá vlast je v nebi. Ať už si toho člověk je vědom, ať si to přiznává či nepřiznává, celé jeho pachtění se za štěstím, touha po životě, po radosti a po lásce, snaha vybudovat si za každou cenu „teplé hnízdečko“ – to všechno není nic jiného než vrozená touha po nebi. Bůh už nás stvořil takové, že se stále za něčím ženeme, pachtíme, snažíme se naplnit život štěstím. Ale málo platné – ať děláme co děláme, vždy skončíme ve stavu zklamání. Člověk, který získá nejmodernější auto, najednou zjistí, že mu to nic nedává. Podnikatel, který konečně má tu svou miliardu, vám řekne: „A co z toho vlastně mám?“
Moji drazí, jeden kněz rozmlouval s mužem ke konci jeho života, než umřel ve svých 85 letech. Měl dobrou ženu, měl pět synů, postavil velký dům – zkrátka měl všechno, po čem lidé touží. Byl věřícím katolíkem a snažil se také podle víry žít. Kněz mu říká: „A tož jak ten svůj života běh hodnotíte, můžete být spokojen?“ A ten dobrý muž vyznává: „Ano, byl jsem spokojen v životě i v manželství. Víte, otče, byl jsem spokojen, ale NEUSPOKOJEN.“ Toto je velice zajímavá odpověď, kterou by měl dát každý skutečně upřímný člověk. Byl jsem spokojen, ale neuspokojen.
Bratři a sestry, v lidském životě zůstává veliké prázdné místo nenaplněného života. A právě takové nás Bůh stvořil. Abychom po všech těch životních zklamáních nakonec v okamžiku smrti poznali, prožili a vyznali toto: Ten, jehož jsem vlastně po celý život hledal, byl Bůh. Po něm žízním teď – na konci svého života. Žízním po lásce, po štěstí, po věčném životě.
Moji milí, starší lidé často říkávají: Mě už tady nic netěší, já už jen čekám. Já už se těším, až přejdu na ten druhý břeh. Už se těším DOMŮ. A když umíral jeden duchovní otec, doslova řekl: „Mám už jen jedno přání: abych spočinul ve sladké náruči nebeského Otce!“
Přátelé Boží, cožpak by dobrý Bůh mohl velkomyslně neodpovědět takovému přání a touze člověka, kterou do nás sám vložil? Jak silná je v nás touha po věčném domově! A pravě takový domov nám Pán Ježíš slíbil. Pravý domov, kde je absolutní jistota, že nás už nic neohrozí. Pravý domov, kde vládne pokoj, štěstí, radost a láska! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
