Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl C)

24. 4. 2016

Hle, všechno co tvořím, je nové!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V letošním roce čteme kaž­dou neděli velikonoční z knihy Zjevení svatého apoštola Jana – z tzv. Apokalypsy. A tak dnes opět budeme o této knize společně uvažovat. To, co jsme dnes slyšeli v úryvku z knihy Zjevení, je úžasnou výpovědí o skvělé budoucnosti. Můžeme bez nadsázky říci, že je to jedna z nejradost­nějších zpráv z celé bible. Přesvědčíme se o tom.

            Moji milí, apoštolu Janovi bylo zjeveno to, co nazýváme novým věkem. Svatý Jan dnes poprvé uslyšel promluvit toho, který sedí na trůně – samého Boha. Je to poprvé a také naposledy, co zde Bůh promluvil. Pro­hlášení Boha je jasné a svrcho­vané: Hle, všechno co tvořím, je NOVÉ! Ano, to je okamžik, kdy Bůh s konečnou platností učiní zvrat celému po­hybu dějin. Půjde o naprostou kvalitativní změnu. Namísto zla nastoupí v celé své plnosti dobro.

            Bratři a sestry, na konci času se bude zdát – a už dnes to tak vy­padá – jako by tím posledním nebyl Ježíš, nýbrž Satan. Jako by právě ďábel ovládal a vytvářel nový svět. Ale nemusíme se bát! Pevně jako skála zde stojí slovo Ježí­šovo, psané jeho krví – jeho slovo, které zpečetil svou smrtí na kříži: Já jsem ten poslední – živý!

Moji drazí, Kristus Pán přijde jako ten poslední a jeho pří­chodem skončí Satan a jeho moc. A stane se to náhle, doslova přes noc. Pán Ježíš přijde ve své slávě. To je definitivní a poslední slovo. Ježíš jako by tímto slo­vem přetrhl jedinou čarou všechny řeči, spisy a nespočetné výpady a vý­mysly, které se dnes staví v politickém a náboženském životě proti němu. Ať si kdo chce co chce píše či mluví, Kristus Pán zůstává tím prv­ním a posledním.

            Bratři a sestry, naposledy tedy promluví Bůh. A jeho slovo, tak jako na počátku stvoření, i v tomto okamžiku vytvoří všechno nové. Díky Bohu za toto jeho věčné a vpravdě královské slovo! Je ovšem třeba, abychom se ještě podívali na jednu podstatnou věc: Jak Bůh vlastně všechno vytvoří nové? Zničí snad celý svět, pří­rodu i lidi? Spálí to snad neuhasitelným oh­něm?

            Moji milí, tak tomu rozhodně nebude. Z mnoha výkladů těch tajem­ných míst slova Božího vysvítá, že půjde o očistu od zla. Bůh pouze od­straní ze svého díla, ze svého stvoření veškeré zlo. On všechno prostoupí a pronikne svou láskou, všechno očistí a obnoví. Celé stvoření zazáří v no­vém světle. A jestli něco shoří, tak to bude jen zlo. Do­jde ke kvalitativní změně v celém stvoření.

Bratři a sestry, ono je to však mezi námi už nyní! Píše o tom svatý apoštol Pavel v druhém listu do Korinta: Je-li kdo v Kristu, když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Staré řády pominuly, nové věci na­stoupily. Takže to dílo obnovy už je zde, už pomalu roste, ale my je nevi­díme. Je to dílo neviditelné milosti Boží.

            Moji drazí, možná nám to pomůže lépe pochopit roztomilá legenda o dvou mniších. Ve starých knihách se dočetli, že na konci světa se na­chází místo, kde se země stýká s nebem. A tak se společně vydali na cestu a hledali. Cestou prošli mnoha úskalími a čelili různým nebezpečím, mu­seli si mnoho odříci, prožili veliká strádání, ale už se nemohli vrátit. Vě­děli, že tam na konci světa na ně čeká Bůh. A tak prochodili po tom širém světě mnoho let. Až jednoho dne vpodvečer dorazili k tomu, co hledali: uviděli dveře do nebe, bránu k Bohu. A tak na tu bránu zaklepali. Se stra­chem a jemně sáhli na kliku a pomalu otevřeli. S tlukoucím srdcem vstou­pili dovnitř – a oněměli úžasem. Kam přišli? Kde se to ocitli? Vždyť to místo jim bylo důvěrně známé! — Byl to jejich klášter, byla to jejich cela. A tehdy všechno pochopili. Ano, to je to místo, kde se stýká nebe se zemí. To je to místo, kde přebývá Bůh. To je to místo, kde je kus nebe. To je to místo, které jim přidělil Bůh, kde roste už teď to NOVÉ.

            Bratři a sestry, to bude asi největší šok pro mnohé z nás i pro celé lid­stvo, až jednoho dne uvidí, že tam, kde žili, to co neměli rádi, co je roz­či­lovalo – protože to všechno bylo poskvrněno zlem, znetvořeno pachutí, otrá­veno děsným pocitem stresu, prázdnoty a tak podobně, ale právě tam se nachází to místo, kde už v milosti Boží roste to nové.

Moji milí, Bůh to jednou očistí a stvoří nové! A my budeme úža­sem celí bez sebe a budeme se ptát: Jak jsme to mohli nemilovat?! Díky Bohu za jednoho světce, který nám ukázal lásku k Božímu stvoření. Tím světcem byl náš serafínský Otec svatý František z Assisi, který už to nové viděl, procítil a pochopil. Proto s nadšením vo­lal: můj bratr Slunce, sestra Luna, sestra voda, dokonce i sestra smrt. Pro svatého Františka už bylo stvoření vykoupeno a prozářeno tím novým – Boží láskou.

            Přátelé Boží, a tak se dejme i my prozářit světlem Boží lásky, aby­chom i my jednou uviděli – řečeno slovy svatého Jana – svaté město, nový Je­ruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. A pak bude Bůh s námi přebývat. My budeme jeho lidem a on – Bůh s námi – bude našim Bohem. On nám setře každou slzu z očí. Nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude. Bude jen veliká radost, která potrvá na věky! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.