Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. neděle v mezidobí (cykl C)

17. 2. 2019

Touha po pravém štěstí

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Poslání nás, kněží, není lehké. Jsme povoláni k tomu, abychom neustále svěřený lid Boží varovali před možným nebezpečím pro nesmrtelné duše. V nedávné minulosti kněží varovali před nebezpečím materialismu dialektického, kdy komu­nisté hlásali: Boha nepotřebujeme, protože si na zemi vybudujeme ráj sami. Každý bude dělat podle svých možností, a každý bude uspokojen podle svých potřeb. Znělo to líbivě a hezky. A jak to skončilo? Jedna vrstva – ta rudá, privilegovaná – se opravdu měla dobře. A ti druzí, kteří se proti nim veřejně postavili, skončili za mřížemi nebo dokonce na popra­višti. A zbývající lidé měli strach, a tak raději mlčeli.

            Moji milí, sotva toto pominulo, když přišla „sametová revoluce“, nastalo nové nebezpečí, které zakoušíme dodnes na vlastní kůži: místo materialismu dialektického, bolševického dnes vládne materialismus konzumní, praktický. Mnoho lidí vidí záruku svého štěstí v chamtivosti, dravé konkurenci, v hazardních transakcích, v podvo­dech a tunelování – zkrátka podle hesla starých Římanů „carpe diem“, což můžeme volně přeložit jako „urvat co se dá“. Zmocnit se velikého ma­jetku, ať to stojí, co to stojí.

            Bratři a sestry, právě před takovým stylem života nás Pán Ježíš v dnešním horském kázání varuje. Učí nás, že i chudý člověk může být blahoslavený – což znamená přesně totéž jako „šťastný“. A naopak že velké bohatství ještě nemusí být zárukou ke  štěstí. A toto bude předmětem dnešní úvahy – první blahoslavenství, blahoslavení chudí.

            Moji drazí, to, o čem jsme dnes slyšeli v evangeliu, se odehrálo u Genezaretského jezera. V dáli byl pás hor, a jedna uprostřed posloužila Kristu Pánu jako kazatelna. Tam se shromáždily veliké zástupy lidí. Pán Ježíš usedl na horu, pohlédl před sebe a viděl, že lidí je opravdu mnoho. A každý z nich byl jiný, přesto však měli jednu společnou touhu – touhu po pravém štěstí. A tak jim začal o tomto štěstí, čili o blahoslavenství, hovo­řit: Můžete být šťastní vy, kteří jste chudí. Pro vás je připraveno pravé štěstí, pravá blaženost v nebesích. A běda vám, vy bohatí, kteří si myslíte, že už máte všechno. Vaše štěstí není trvalé. Z vašeho štěstí je cítit rakev a pohřební věnce.

            Bratři a sestry, mnoho lidí si kladlo otázku, co je to pravé štěstí. Tak se ptá i básník: „Štěstí... Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za ve­čera kol tvé hlavy chvátá.“ Kde budeš hledat pravé štěstí? Jenom v peně­zích? Jistě, peníze jsou potřeba, aby člověk mohl žít, a aby byl zabezpečen. Ale uvažme dobře toto: Za peníze si můžeš koupit dům – ale za peníze nevytvoříš opravdový domov. Za peníze si můžeš koupit knihu – ale za peníze nezískáš opravdovou životní moudrost. Za peníze si můžeš koupit drahý lék – ale to ještě neznamená, že budeš zdráv na těle i na duchu.

             Moji milí, je potřeba hledat vyšší hodnoty. Pán Ježíš řekl o člo­věku, který chamtil a jenom hodoval, a pro chudáka Lazara neměl ani drobky ze stolu: „Pak umřel a byl pohřben v pekle. A Lazar, na kterého posílal psy, který byl pokrytý vředy, ten se pak trvale radoval v nebi.“

            Bratři a sestry, dobře si buďme vědomi toho, že Pán Ježíš rozhodně nedoporučuje bídu – naopak on se snažil bídu odbourávat. Pán Ježíš rozhodně nezakazuje ma­jetek – on varuje před chamtivostí, abychom k majetku nepřilnuli a aby­chom ho ve svém životě nekladli na první místo.

            Moji drazí, a tak z toho plyne poučení, že i ten, kdo je bohatý, může udělat mnoho dobrého. A šťastný je ten, kdo dobro prokazuje, i když přitom třeba položí svůj život. Proto prosme Pána, abychom nepoznali ani bídu, ale ani abychom nepřilnuli k majetku.

            Přátelé Boží, kéž nám dobrý Bůh dá všechno to, co k životu potřebujeme, abychom – když budeme mít po­třebné věci zde na zemi – se mohli starat o hodnoty trvalé, totiž o věčný život v nebi. Blahoslavení vy chudí, neboť vaše je Boží království! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.