Památka sv. Prokopa, opata
Udeř svou berlou vetřelce
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme památku svatého Prokopa, opata a našeho národního patrona. Jeho jméno pochází z řečtiny a v překladu znamená „pohotový, připravený k boji“. Svatý Prokop nebyl vojákem, ale svému jménu dělal čest ve vyšším – duchovním smyslu, protože ve svém životě úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením, a ke křesťanské dokonalosti vedl i druhé. Patří k našim předním národním patronům. Zastupuje mezi nimi řeholníky a úsilí o život v duchu evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnosti. Svatému Prokopu je v českých zemích zasvěcena celá řada chrámů. Nejkrásnější a nejvelkolepější z nich je mému srdci obzvlášť drahá a milovaná románsko-gotická bazilika Panny Marie a sv. Prokopa v Třebíči, zařazená do světového dědictví UNESCO, kde jsem 18. května 2002 slavil svou primiční mši svatou v rodné farnosti.
Moji milí, o životě tohoto světce se nám nezachovaly přesné a spolehlivé historické zprávy. Víme, že se narodil kolem roku 970 v Chotouni u Českého Brodu. Nejprve byl slovanským světským knězem a působil v Praze. Byl prý původně i ženatý, jak bylo tehdy ještě mezi kněžstvem ve zvyku, a měl prý i syna Jimrama, který se později stal mnichem v sázavském klášteře.
Bratři a sestry, jak se stal kněz Prokop řeholníkem? V Čechách byly tehdy pouze dva benediktinské kláštery: břevnovský v Praze, a ostrovský. Z jedné kroniky vyplývá, že svatý Prokop nejprve žil v břevnovském klášteře, kam ho přijal opat Jaromír, zvaný též Dobromír. V tehdejší době dávali představení svým řeholníkům na jejich přání možnost k přísnějšímu asketickému životu, a tak jim dovolovali žít poustevnickým životem v lesních samotách. Do takové lesní poustevny nedaleko Sázavy odešel kolem roku 1009 také benediktinský mnich Prokop.
Moji drazí, podle legendy působil svatý Prokop v sázavské poustevně opravdu požehnaně. Z poustevnické jeskyně prý vyhnal tisíc démonů. Když podal jednomu žíznivému vodu, proměnila se ve víno. Pán ukázal mnoha zázraky, že je Prokop milý Bohu i lidem. Lidé z oné krajiny se k němu sbíhali v zástupech, přinášeli mu dary a svěřovali se jeho modlitbám. Učil je příkladem i slovem a uzdravoval je z mnoha nemocí. Je velice známé jeho vyobrazení, jak drží na řetězu spoutaného ďábla, kterého zapřáhl do pluhu a takto s ním oral.
Bratři a sestry, k našemu poustevníkovi se postupně přidávali další bratři, neboť si získal svatým životem pověst v širokém okolí. Postupně k nim přicházeli i jiní lidé, hlavně mladí, kteří si přáli žít podobně jako oni, daleko od tohoto světa. Nejprve vznikla kolem jeho jeskyně poustevnická osada. Taková osada ovšem potřebovala i kostel nebo aspoň kapli k bohoslužbám a zbožnému rozjímání. Tento kostel se stal jádrem budoucího sázavského kláštera, který svatý Prokop založil s pomocí českého knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. kolem roku 1032. Za vlády knížete Břetislava I. se stal svatý Prokop prvním sázavským opatem.
Moji milí, sázavský klášter se řídil řeholí svatého Benedikta, avšak o vlastní činnosti opata Prokopa nevíme nic bližšího. Kroniky zdůrazňují zejména jeho zbožnost, vlídnost a štědrost. Pro nás je velice zajímavé, že se v sázavském klášteře pěstovala staroslověnská liturgie, jakožto dědictví po Velké Moravě a svatých slovanských věrozvěstech Konstantinu a Metoději. Slovanská liturgie však neměla dlouhého trvání, neboť Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. slovanské mnichy ze Sázavy vyhnal. Ale hned po jeho smrti tam byli tito mniši povoláni nazpět z Uher, kam se uchýlili. Svatý Prokop v roce 1053 ve svém klášteře na Sázavě zemřel.
Bratři a sestry, ve svém dalším působení sázavský klášter podstatně přispěl ke kulturnímu rozvoji české země. Zde byla založena slovanská tradice mezi českými benediktiny, a za císaře svaté říše římské a krále českého Karla IV. blahé paměti našla silnou oporu v Emauzích v Praze a prakticky trvá až dosud. Tím vstoupil sázavský klášter do našich národních dějin jako významný kulturní činitel, především jako brzda proti tlaku ze západu, směřujícímu k poněmčení naší země.
Moji drazí, úcta ke svatému Prokopu v Čechách byla vždy velmi hluboká a vžitá. Za svatého prohlásil opata Prokopa papež Innocenc III. v roce 1204. Je to první případ přímého svatořečení ze strany papežů v českých dějinách. V roce 1588 byly ostatky svatého Prokopa slavnostně přeneseny ze Sázavy do Prahy. Doba barokní znovu podnítila nový rozmach svatoprokopské úcty, a to ve výtvarném umění, v hudbě i v literatuře.
Přátelé Boží, svatý Prokop patří mezi naše národní patrony, na které nikdy nesmíme zapomenout. Vždyť oni na nás také nikdy nezapomenou a stále se budou za nás a za náš český národ u Pána přimlouvat. Zakončím slovy velkého českého básníka a rodáka z Mastníka – malé vesničky nedaleko od mé rodné Třebíče Jana Zahradníčka – slovy známé písně ke svatému Prokopu, která jsou zvláště v dnešní složité bezbožecké a modernistické době velice aktuální a mimořádně pravdivá:
Udeř svou berlou vetřelce, jenž odkudkoli
na statky víry sáhnout chce, zahoj, co bolí.
Záštito čistých, dej, by zlo zkroceno tebou sloužilo
v náš prospěch bezděký tady i na věky.
Svatý Prokope, oroduj za nás! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
