Jdi na obsah Jdi na menu
 


PONDĚLÍ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

17. 4. 2017

Jak poznáš Krista

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Při naslouchání dnešnímu evangeliu cítíme, že je to vlastně o každém z nás. Vyprávění radostné zvěsti o tom, jak dva učedníci utíkali do Emauz, je každému z nás blízké. Hovoří o  tom, co i my v různých podobách prožíváme.

            Moji milí, jen si vezměte: Kdo z nás nezažil – jako emauzští učed­níci – zhroucení krásných představ o klidné a šťastné budoucnosti? — Kdo z nás nezažil smutek a prázdnotu, když náhle zemřel někdo blízký a moc milý? — Kdo z nás neprožil pokušení utéci ode všeho, když se zdálo, že všechno naráz ztratilo smysl?

            Bratři a sestry, dnešní evangelium chce však něco víc, než jenom vzbudit v nás sympatie pro ty dva smutné učedníky. Chce nás jejich cestou přivést od představy dávného mrtvého Krista k živému setkání s ním a k radostnému uvěření v něho. Sledujme tedy pozorně, jak to s nimi bylo. Nejprve o něm mluvili a mluvili. Věděli o něm dost, a tak o něm zaujatě debatují. Ale to jim nepomohlo. Pak přestali mluvit a začali mu naslouchat. A  to už jejich srdce hořelo radostí. Ale teprve u společného stolu ho po­znali a uvěřili. Otevřely se jim oči, když s ním lámali chleba.

            Moji drazí, toto je i naše cesta. Co se jen toho o křesťanství a o Kristu Pánu namluví a napíše! Co jsme se jen my sami od dětství o nábo­ženství nahovořili, nadebatovali! Jaké vlastnosti se dávaly Kristu Pánu: byl to revolucionář, filozof, génius nebo šílenec? Ale k čemu jsou všechny ty řeči! Jsou zcela plané – řekl bych, že jsou „na dvě věci“: na nic a na to druhé...  Takové zbytečné řeči o Kristu Pánu ještě svět na víru ne­obrátily a nikdy neobrátí.

            Bratři a sestry, po vzoru emauzských učedníků je třeba přestat mlu­vit a začít naslouchat. Ano, naslouchat, když se při bohoslužbě před­čítá a  hlásá jeho slovo. Naslouchat, když si doma otevřeš Svatá Písma a přečteš si s hořícím srdcem třeba jen jeden z Kristových výroků. Jestli se naučíme místo nářků, když je zle, pomodlit se: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ – a pak otevřít Písmo – budeme umět vyváznout z mnoha ži­votních beznadějí.

            Moji milí, avšak naše setkání s učedníky emauzskými nekončí na­sloucháním Kristu. Toto setkání vrcholí u společného stolu. Teprve, když začal Kristus Pán lámat chléb a podávat jim, otevřely se jim oči a oni na­jednou viděli a věděli, že Ježíš Kristus žije, že je s nimi. Také dnes mů­žeme takto najít Krista Pána ve společném shromáždění katolických křes­ťanů – zde, v tomto kostele. Zde uslyšíš jeho slovo a tvé srdce bude pro něho hořet láskou. Zde, při účasti na lámání chleba u stolu Páně se ti ote­vřou oči a ty pochopíš: Kristus žije a je tady s námi!

Bratři a sestry, nenechme si proto ujít žádnou mši svatou. Neodkládejme účast u stolu Páně na později, až jako budeme zbožnější a hodnější a pevnější ve víře. Mohu vás ujistit, že zbožnější, hodnější a pevnější ve víře určitě nebudeme! Proto kéž pro nás platí jedině toto: Přijď, naslouchej, vezmi a jez! Emauzští učedníci poznali Krista Pána právě takto. A také my Krista Pána poznáme právě takto a ne jinak. Proto dnes pů­jdeme všichni, jeden vedle druhého, ke svatému přijí­mání. A nejenom dnes, ale i v budoucnu při každé mši svaté!

            Moji drazí, také jsme někdy v srdci pocítili tu radost, co pocítili ti dva emauzští učedníci? Třeba po dobře vykonané svátosti pokání nebo po svatém přijímání. Anebo doma ve chvilce pohody a štěstí, když se nám podařilo něco dobrého udělat nebo někomu udělat radost. Takových chvílí si musíme vážit. A musíme jimi posilovat svou víru, neboť právě tyto chvilky štěstí a radosti nám ukazují, kam nás vlastně víra vede a co nám chce dát: chce nám dát radost navždycky a natrvalo!

Přátelé Boží, kéž i při dnešním setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem hoří naše srdce radostí! Vždyť přece náš Pán Ježíš Kristus žije, je tady s námi a my jsme tady s ním. Aleluja! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.