Jdi na obsah Jdi na menu
 


SLAVNOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA

30. 10. 2016

Den radosti a děkování

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes je možno slavit slavnost výročí posvěcení kostela. Radost­nou povahu dnešního svátku krásně vyjadřovali naši předkové v písničce: „O posvícení všechno to voní, tak jako v apatyce. Husa se v troubě peče, sádlo jí ze zad teče... Ten, kdo by nešel na posvícení, ten by byl hloupý přece!“ Tady – v Čechách – říkáte „posvícení“, u nás – na Moravě – zase máme „hody“, v církevním liturgickém kalendáři je napsáno „Slavnost výročí posvěcení kostela“. Názvy jsou, jak vidíme, různé, ale všechny vy­jadřují jedno jediné – je to den radosti a děkování.

            Moji milí, jaký je důvod této radosti? Písnička zpívá o huse, která se peče v troubě, liturgické texty zase hovoří o chrámu, který stojí upro­střed obce. Obojí dohromady nám chce říci, že se máme čeho najíst a že se máme kde sejít, abychom za to za všechno poděkovali Pánu Bohu.

            Bratři a sestry, posvícení je také starobylá slavnost poděkování za úrodu polí a zahrad, poděkování za dary léta. Poděkování za všechno hezké, co jsme přes léto prožili a co jsme mohli udělat. Je to slavnost po­děkování i za to, že naši předkové nelenili a vystavěli pro nás tento svatý dům Boží. Je to památka jeho posvěcení. Je to poděkování za Boží ochranu, za dary Ducha svatého, které si tu vyprošujeme.

            Moji drazí, kdyby tu byl s námi nějaký pohan, nevěřící, asi by nám moc nerozuměl. Nejspíš by řekl: No, to je toho, že vaši předkové postavili tuhle budovu. Postavili přece také radnici, školy, obchody, poštu, spoři­telnu, – a neslaví se každý rok dostavění těch budov. Proč by se měla zrovna u kostela každý rok znovu a znovu slavit památka jeho postavení a posvěcení?

            Bratři a sestry, tato otázka není zase tak úplně hloupá. Tato otázka dobře ukazuje na to, že u kostela se jedná o něco jiného, o něco víc, než u ostatních budov a staveb. Ano, my slavíme něco víc než pouhou budovu z kamene a vápna. My tady dnes slavíme živý dům Boží, ve  kterém je zá­kladním kamenem sám Kristus Pán. A kvádry – to jsme všichni my zde přítomní, to jsou všichni živí lidé v tomto chrámě. To jsme všichni my, protože z nás se skládá farní obecenství, a to je vlastně viditelná Církev Kristova!

            Moji milí, velice si vážíme tohoto Božího domu z kamene a vápna, jsme opravdu hrdí na své předky, kteří tento kostel dokázali postavit. Jis­těže se snažíme zachovat jeho původní krásu, ale současně dobře víme, že krása katolického chrámu vychází směrem od oltáře k lavicím plných lidí. Vždyť prázdný kostel by byl smutný kostel, i kdyby byl postaven třeba z ryzího zlata a ozdoben nejkrásnějšími drahokamy. My všichni zde – živí lidé – to je ta nejkrásnější ozdoba chrámu! Oltář a Boží lid – to jsou dva póly, to jsou dva základy živého chrámu.

            Bratři a sestry, v jedné starobylé východní křesťanské bohoslužbě je na závěr krásná modlitba, v níž se kněz loučí s oltářem jako s živým Ježíšem Kristem: „Pokoj s tebou, svatý oltáři Páně! Odcházíme domů a nevíme nikdo, jestli se tu příští neděli zase kolem tebe sejdeme. Nevíme, kdo z nás zemře tělem, kdo zemře srdcem, když odpadne od víry. Ale jedno víme: Dnes jsme se sytili z tohoto stolu života pokrmem věčnosti. A proto odcházíme radostně a  nebojíme se ani smrti tělesné. Věříme, že až se přestaneme setkávat s Ježíšem zde, setkáme se s ním navěky v jeho krá­lovství.“

            Přátelé Boží, v této modlitbě je krásně vyjádřen důvod, proč se tu i my shromažďujeme. Je zde vyjádřen důvod, proč tak radostně slavíme každoročně slavnost posvěcení chrámu. Je zde vyjádřen důvod naší posví­censké radosti a veselosti. A tak pojďme se tedy i my radostně přihlásit k našemu Pánu Ježíši, našemu Dobrému Pastýři, který řekl: „Mé ovce neza­hynou a nikdo je z mé ruky nevyrve!“ Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.