Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátek sv. Anežky České, panny, dcery královské

13. 11. 2017

Anežčiny životní ideály

 

sv. Anežka Přemyslovna

 

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek jedné z našich největších národních světic. Dnes má svátek patronka českého ná­roda, dcera královská, svatá Anežka Přemyslovna, panna a řeholnice. Dne 12. listopadu 1989 prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. blahoslavenou Anežku Českou v bazilice svatého Petra ve Vatikánu za svatou, a od té doby slavíme její svátek 13. listopadu – předtím se její svátek slavil 2. března. Pro nás je svatá Anežka Přemyslovna především symbolem veli­kých změn v naší zemi. Zajisté nikdo nepochybuje o tom, že právě ona nám u  trůnu Božího Beránka vyprosila dlouho toužebně očekávanou svo­bodu a  demokracii. Vždyť malým zázrakem bylo už to, že komunistický režim povolil velkému množství našich poutníků odcestovat do Říma na její kanonizaci, což by dříve bylo naprosto nemyslitelné. Tehdy jsme cítili, že totalitní režim v Československu začíná praskat ve švech. A pak dostaly události u  nás opravdu dramatický spád. Svatá Anežka ve svém požehna­ném díle pokračovala. Pár dní po jejím svatořečení, 17. listopadu 1989, vypukla v  naší vlasti „sametová revoluce“, která přinesla pád nenávidě­ného bolševického režimu. A to, že dnes – po 28 letech – vidíme a chá­peme, že se tehdy jednalo o „sametový podvod“, že naši republiku rozvra­cejí bývalí komunisté převlečení za kapitalisty, tuneláři a kdejací mafiáni – za to už naše svatá Anežka nemůže. Za to může mravní zkáza a rozvrat našeho národa za 40 let rudého temna.

            Moji milí, vraťme se nyní k životu svaté Anežky. Narodila se na Pražském hradě v královské rodině, která však byla rozvrácená. Prožila těžký osud dítěte z rozbitého manželství. Její otec, český král Přemysl Ota­kar I., byl mocným panovníkem, ale špatným manželem a otcem. S první manželkou, míšeňskou princeznou Adlétou, se rozvedl brzy po sňatku. Když se chtěl znovu oženit s uherskou princeznou Konstancií, zbavil se své první dcery Dagmar – bez ohledu na to, že byla ještě mladistvá. Pro­vdal ji do  vzdáleného Dánska, kde tato princezna proslavila české jméno jako zbožná, dobrotivá a všemi Dány milovaná královna.

            Bratři a sestry, v druhém manželství se králi Přemyslovi opět naro­dila dcera, která dostala jméno Anežka. A její osud byl podobný osudu starší sestry Dagmar. Ve věku, kdy si děti hrají na matčině klíně, vyhnal král svou ženu Konstancii – Anežčinu maminku – a vzal si nazpět svou první ženu Adlétu. Jenomže Anežka byla na provdání příliš malá, a tak ji odstranil do vzdáleného Slezska, k tetě Hedvice, která tam trávila vdovská léta v klášteře. Zbožná teta z ní vychovala a českému národu darovala světici.

            Moji drazí, mladá Anežka by byla raději zůstala jako řeholnice v klášteře, kde mohla vychovávat šlechtické dcerky, avšak pro násilnického otce byla jen figurkou v jeho velké hře o moc. A tak ji král Přemysl Otakar I.  předurčil k politickým sňatkům. Boží Prozřetelnost ji však chránila – první nápadník zemřel a druhý nápadník se oženil s jinou princeznou. Když její otec zemřel, jeho syn král Václav I. chtěl v této ošklivé otcově hře pokračovat. Svou sestru Anežku začal jako nějaké zboží znovu nabízet evropským panovníkům. Avšak Anežka se už začala tvrdě bránit. Posílá vyslance k papeži Řehoři IX., aby se jí ujal. Prosila ho, aby mohla o svém osudu rozhodovat sama. A její rozhodnutí bylo už od dětství pevné: chtěla sloužit Kristu Pánu v jeho chudých a bezmocných bratřích.

            Bratři a sestry, papež Řehoř IX. Anežčinu prosbu vyslyšel, a tak ve svých 25 letech začíná konečně žít po svém. Královskou korunu chce za­měnit za závoj řeholnice. Mnoho slyšela o svatém Františku z Assisi, o jeho duchovní sestře Kláře, kteří opustili bohaté rodiny, aby mohli sloužit rodině dětí Božích. Anežka měla zkušenost ze své rodiny, že je pravda to, co káže svatý František: štěstí člověka nespočívá v bohatství, moci, slávě a světských radovánkách. Opravdové štěstí spočívá v radostné službě Bo­žímu království.

            Moji milí, a tak Anežka pozvala do Prahy první duchovní spolubra­try sv. Františka. Začíná si dopisovat se svatou Klárou z Assisi, v níž našla přítelkyni a spřízněnou duši po celý svůj život. Ze svého bohatého věna dala Anežka postavit v Praze při Vltavě kostel a u něho dva kláštery: jeden pro bratry sv. Františka a druhý pro sestry sv. Kláry – a vlastně také pro sebe. Dodnes se tam říká „Na Františku“.

            Bratři a sestry, a tak nastal konečně den, po kterém Anežka Pře­myslovna tolik toužila. Na svatodušní svátky asi roku 1234 odchází do kláštera klarisek v Praze – Na Františku. Na sto dívek z nejvznešenějších rodů následovalo příkladu dcery královské. Sedm biskupů, celý královský dvůr, královna-matka Konstancie a mnoho vévodů a knížat z okolních zemí doprovázelo líbezný květ Přemyslova rodu do klášterních bran. Anežka byla oblečena v nádherný šat královské nevěsty, doprovázena svými družkami, rytíři a  šlechtou. A tak vstoupila do Božího domu. Po­klekla před oltářem a dala si ustřihnout bohaté vlasy. Potom postupně od­kládala další části královského roucha. Už před ní drží hrubé šedivé rou­cho klarisek. Ta, kterou celý národ miloval pro krásu duše i těla, pohrdla nejvyššími hodnostmi, které ji svět mohl dát. Zbavila se všeho. Všichni kolem ní pláčí, jen Anežka je klidná. Usmívá se a nedočkavě vztahuje ruce po hrubém hábitu. Chtěla by zajásat a  zpívat: to je právě to, čeho si žá­dám, po čem prahnu celým srdcem! Lituje ty, kteří pláčí, protože nechá­pou, že ona, která se zbavuje všeho, o tolik víc získává. Je si vědoma Ježí­šova příslibu: „Každý, kdo opustí domy, bratry, sestry, otce, matku, man­želku, děti nebo pole pro jméno mé, obdrží stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“

            Moji drazí, Anežčin klášter započal svou službu: po staletí bude zdarma pečovat o pražskou chudinu a o nemocné. A svatá Anežka osobně, s  beránčí trpělivostí, sloužila se sestrami v klášteře. Působila jako anděl smíru a dobra i ve své přemyslovské rodině: Podařilo se jí smířit svého bratra krále Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem II., který se už nemohl dočkat, až otec umře a snažil se získat český trůn násilím. Podruhé se jí zachránit svého synovce Přemysla Otakara II. už nepodařilo. Marně se ho snažila odvrátit od válčení s císařem Rudolfem, které ho stálo na Mo­ravském poli život.

            Bratři a sestry, svatá Anežka se snažila pomáhat ze všech sil i v době hladomoru, který nastal po prohrané válce. Klášter byl stále přeplněn nemocnými, fortna byla zvenčí obehnána zástupu hladových lidí. Sestry klarisky často rozdaly i svůj vlastní oběd. A Anežka se nešetřila. Sloužila od noci do noci, ač jí bylo už 77 let. Uprostřed práce náhle umírá – tiše a pokojně, tak jak žila po celý život.

            Přátelé Boží, a tak nám svatá Anežka Česká svítí jako krásný pří­klad bratrské lásky a služby bližním až do krajnosti. I když později její kostel zbořili arcikacíři a hrozní husité, i když její klášter zrušil novopo­hanský a takzvaně „osvícený“ císař Josef II., její památku nemohlo vyma­zat nic. Český národ ji vždy uctíval jako národní patronku a světici, ale na úřední svatořečení musel čekat dlouhá staletí. Na sklonku 20. století jsme se dočkali. Kéž i ona se dočká, že my – její krajané – budeme vyznávat stejné životní ideály jako ona, že se budeme jako ona snažit žít ve svorné lásce a  ve  službě svým bližním. Svatá Anežko Česká, oroduj za nás! Amen.