Jdi na obsah Jdi na menu
 


TITULÁRNÍ SLAVNOST PANNY MARIE BOLESTNÉ

17. 9. 2017

Spolutrpitelka Krista Pána

 

 pieta.png

 

Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie, moji milí poutníci k Panně Marii Bolestné, přátelé Boží!

Dnes po roce slavíme titulární slavnost patronky našeho krásného filiálního kostela na Dobré Vodě, Panny Marie Bolestné. A svou poutní promluvu začnu malým příběhem:

Jeden člověk si stále naříkal na své životní trampoty, na svůj těžký kříž. A tak přišel se svými nářky až k Pánu Bohu a začal mu vyčítat: „Já vím, že každý člověk musí nést ně­jaký kříž. Ale ten, který jsi dal mně, je příliš těžký. Nemohu jej unést!“

            A tak ho Pán Bůh zavedl do veliké místnosti, kde bylo bezpočet nejrůznějších křížů. Ať prý si vybere, který by mu vyhovoval nejlépe. A ten člověk cho­dil, po­těžkával, zkoušel jeden kříž za druhým. Jeden byl moc velký, jiný zase moc těžký, další měl zase moc ostré hrany. Žádný se mu nehodil.

Až ko­nečně našel jeden, kterého si předtím nevšimnul. Byl tam zastrčený v koutě. Zkusil ho – a vida, ten byl ze všech těch křížů nejpřijatelnější. „Bože, tak tenhle kříž si beru, jestli smím!“

A Pán Bůh se usmál a řekl: „Bodejť bys nesměl, vždyť je to ten tvůj, na který sis tak naříkal!“ Ten člověk zahanbeně poděkoval, naložil si svůj staro-nový kříž na záda a nesl ho dál – už bez naříkání a bez výčitek.

Jistě jsme tomu příběhu dobře porozuměli. Dobře víme, co se míní tím křížem, a proč každý člověk musí nějaký nést. Ten kříž – to je naše bolest a utrpení. A bolest patří k člověku jako tělo k duši. Má své domovské právo na celém světě a v každém lidském srdci. Dříve nebo později, řidčeji nebo častěji, přijde na každého z nás. A je mezi námi pra­málo takových, aby se neptali: „Proč vlastně trpím?“ A ještě častější otázka bývá: „A  proč zrovna JÁ?“

Bolest je a zůstane jedním z velikých tajemství ži­vota. Mnozí lidé si kladou otázku, proč Bůh, který je přece plnost dobra, může dopustit, aby na světě, který sám stvořil, bylo stále tolik zla, bolesti a utrpení.

Bolest je tajemstvím života. Věřící si toto tajemství uvádějí do souvislosti s prvotním hříchem Adama a Evy. Vzpomenou si na své hříchy osobní a řeknou: „Utrpení je trest.“

Jenomže zas tu narážíme na nesrov­nalosti. Jak to, že mnozí lidé, kteří provokativně žijí v těžkých hříších, jsou ušetřeni bolestí, a na druhé straně mnozí lidé hodní, skromní a trpěliví musí tolik trpět?

Jak je vidět, tudy cesta nevede. Touto cestou rozhodně tajemství bolesti a utrpení na kloub nepřijdeme. Křesťané vědí o své hříš­nosti a dokážou si leckteré své trampoty dát do souvislosti se svými vi­nami.

Mnohem podstatnější a pro křesťana příznačnější je položit jinou otázku. Nemá smysl, abychom se ptali „Proč vlastně trpím“. Měli bychom se ptát spíše takto: „Co mi tím chceš, Pane, říci? K jakému cíli trpím?“

Nevýslovné utrpení Krista Pána je zasazeno do řádu spásy: je to utrpení pro spásu druhých, pro spásu nás všech. A jen v tomto řádu spásy se dá pochopit i utrpení Ježíšovy matky – Sedmibolestné Panny Marie.

Dobře víme, že Maria, ač nejdokonalejší Boží tvor, ač bez hříchu, nebyla bolesti ušetřena. Ba dokonce Maria trpěla mnohem víc, trpěla hlouběji než který­koliv hříšník, než kterákoliv matka lidských synů. Sedmibolestná trpěla jako spolutrpitelka Krista Pána. Trpěla jako podílnice na Kristově vyku­pitelském utrpení.

Proto se modlíme „Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimosa...“ – stála Matka bolestná pod křížem plačící. Ano, Maria stála pod křížem svého jediného Syna Ježíše Krista. Stála tam, rozrytá bolestí až na dno své duše, ale stála tam nezlomená, bez zoufalství.

Maria obětovala svou bolest matky spolu s bolestí a smrtí svého Syna za spásu lidstva. Sedmibolestná obětovala nadlidskou bolest bezhříšného božského Syna i lidskou bolest matky bez hříchu – za nás hříšné, abychom byli zbaveni utrpení věčného.

Na Kalvárii vyvrcholila oběť Panny Marie, kterou vyko­nala jako obřad, když obětovala svého Syna v chrámě jeruzalémském. Ona už v srdci věděla i tehdy, pod křížem, jaká je odpověď na tajemství bolesti.

Že totiž bolest je křtitelnicí, z níž má duše vyjít obnovena, projasněna, zmoudřelá a vidoucí. Že bolest je kříž, na kterém umíráme spolu s Kristem za sebe sama i za druhé, abychom i my i ti druzí spolu s Kristem vstali z mrtvých. Denně jsme křižováni bolestmi a zármutky, a denně vstáváme z mrtvých. Až jednou vstaneme z mrtvých nadobro a navěky.

Vidíme tedy, že tajemství bolesti je tajemství ví­tězné. Což ale neznamená, že bychom měli mít masochistické sklony! My nesmíme v žádném případě bolest zbožňovat, nesmíme v žádném případě bolest úmyslně a záměrně vyhledávat, nesmíme v žádném případě propa­dat tyranii bolesti a rozhodně se nesmíme zříkat radosti.

A už vůbec ne­smíme bolest rozmnožovat – ať už u sebe samých nebo u druhých lidí! Naopak, docela naopak – každá bolest, kterou zmírníme u druhých, ať skutkem či jen slovem útěchy a účasti, je už jedním takovým zmrtvých­vstáním. Je podílem na Kristově vítězství nad bolestí a smrtí.

Ale tam, kde se bolest zmírnit nedá, kde ji neodstraní ani armády lékařů a vědců, eko­nomů a psychologů, tam zbývá jediné: snášet bolest a utrpení statečně a trpělivě. S pevnou důvěrou v Boha, který jediný zná všeho příčinu i důvod, smysl i cíl.

            Přátelé Boží, kéž nám v tomto pomáhá Sedmibolestná Panna Ma­ria. Kéž nám v tom pomáhá právě ta, která v bolestech stála pod křížem, která chovala na klíně mrtvé tělo Ukřižovaného Syna. A která jako Krá­lovna mučedníků nese dodnes a až do skonání věků všechnu lidskou bolest s námi. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utí­káme! Amen.