ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Svatební roucho milosti

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní úryvek evangelia mů­žeme nazvat podobenstvím o člověku, který neměl svatební roucho. A tak se nyní položme na otázku: Co se vlastně naznačuje tím „svatebním rou­chem“? Anebo ještě jinak: Co ten člověk provedl tak špatného? Vždyť přece přijal pozvání a přišel na svatební hostinu, tak jako na ni přišli i ti ostatní pozvaní hosté. A přesto mu král položil nepříjemnou otázku: Člo­věče, jak ses sem dostal bez svatebního roucha? A on se nezmohl ani na jedno slovíčko. Něco mu chybělo, něčím byl zaskočen. Nebyl jako ti ostatní.

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Proč je tak důležité, že neměl sva­tební roucho? Víte, tady jde především o to, že tomu člověku bez svateb­ního roucha chybělo slovo víry, naděje a lásky. Za Kristem Pánem přichá­zeli všelijací ubožáci, chudáci na těle i na duchu. To jsou právě ti, kterým – obrazně řečeno – chybělo „sva­tební roucho“. Byli to ubožáci, kteří toužili po spáse, volali po uzdravení, po štěstí a po radosti.

            Bratři a sestry, a jak Bůh na toto jejich volání odpověděl? Právě tím, že je pozval na svou hostinu – do svého nebeského království. A Bůh ty nešťastníky nejenom pozval, ale on je k tomu i uschopnil – oblékl je do svatebního roucha. Všichni vyvolení totiž musí být přetvořeni. Do Božího království – na tuto svatební hostinu – může vstoupit pouze ten, kdo se znovu narodil, kdo se stal novým stvořením. A to se děje, jak jistě víme, ve křtu svatém. Při svatém křtu se znovu narodíme z vody a z Ducha svatého. Při svatém křtu jsme oblečeni do svatebního roucha Boží milosti.

            Moji drazí, a tak můžeme říci, jaký je rozdíl mezi těmi, kdo byli přijati na hostinu, a mezi tím člověkem bez svatebního roucha, který se nezmohl na jediné slovíčko. Rozdíl je v tom, že lidé pokorní a pravdiví vyznají: „Ano, Pane, já jsem takový, jakého mne vidíš. Jsem člověk ubohý a hříšný. Ale já v tebe věřím a doufám, protože neznám lepší ruce než tvoje, a do tvých rukou, ó Pane, teď odevzdávám svůj život.“ Ano, na těchto lidech se vždycky splní slova Písma: Kdo v tebe doufají, Hospo­dine, nepadnou do hanby.

            Přátelé Boží, kdo si myslí, že nemusí kráčet cestou milosti posvěcu­jící – tou cestou, kterou Kristus Pán stanovil ve svatých svátostech své Církve – takový člověk je bez svatebního roucha Boží milosti a ne­zmůže se na jediné slovíčko. Na otázku „Jak ses sem dostal?“ bude trapně mlčet. Zatímco ti ostatní – a já pevně věřím, že to budeme my všichni – radostně vyznají: Pane, my jsme v tebe uvěřili a doufali jsme v tebe jako ve svého laskavého Spasitele. A nyní věříme a doufáme, že pro svou lásku náš přijmeš do věčného domova! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.