Památka sv. Terezičky Ježíškovy, panny a doktorky církve
Malá světice
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme památku svaté Terezie od Dítěte Ježíše, panny, řeholnice a učitelky církve. Také jí říkáme svatá Terezie z Lisieux anebo velice něžně svatá Terezička Ježíškova.
Narodila se 2. ledna 1873 v Alençonu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Martinová. Když jí bylo čtyři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek. V roce 1888, tedy v pouhých 15 letech, vstoupila ke karmelitkám, kde přijala řeholní jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře. V roce 1890 pak složila řádové sliby. Svatá Terezička Ježíškova vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství“ uváděla také novicky, když jí matka představená svěřila jejich přípravu.
Celý svůj život zasvětila modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz matky představené psát své vzpomínky „Dějiny duše“. Zemřela na tuberkulózu ve věku pouhých 24 let dne 30. září 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena papežem Piem XI. za svatou a roku 1927 za patronku misií. V roce 1997 ji papež sv. Jan Pavel II. prohlásil učitelkou Církve.
A tak chceme dnes vyjádřit svůj obdiv „malé světici“, jak se sama nazývá svatá Terezička Ježíškova ve své autobiografii „Dějiny duše“. Tato její knížka je tak blízká nauce našeho Pána, jeho svatému evangeliu, že podobně jako Svatá písma vždy upoutá, vždy dokáže pozvednout duši, vždy dokáže novým způsobem vyjádřit, že Bůh je Láska.
V zástupu svatých bratří a sester září vedle hrdinských mučedníků a vyznavačů teprve 24 letá řeholnice z Karmelu jako odvážný vojevůdce, který vydobyl vítězství více důvtipností jak tvrdým bojem. Jejími prostředky je odvaha a udatnost. Tím svatá Terezička dobyla dvě největší pevnosti – nebe a svět!
Sama se nazvala „malou světicí“. To je skutečná odvaha pokory. Nikdy nechtěla vyrůst, neboť tehdy by se musela opírat sama o sebe, a toho se obávala. Boha zasáhla jednoduše odvahou přiznání: jsem maličká, vezmi mne proto, můj Pane, sám do náručí!
A tím zasáhla přímo Božské Srdce Ježíšovo. Stala se srdcem, aby mohla proniknout do Boží lásky. Co je úkolem srdce? Dávat život. A svatá Terezička Ježíškova se snažila přeměnit na hlavní tepnu života, na lásku. To je její tajemství: láska se stává její zbraní.
A tady začíná i její udatnost. Jak víme, pocházela z devíti dětí jako nejmladší. Při veškeré jemnosti a lahodnosti vynikajících rodičů a milovaných sester dokázala získat udatnost vojevůdce. Jednoduše řečeno – měla odvahu a udatnost stát se světicí.
Aby to zvládla, stává se celá láskou. Celá se stává hořícím srdcem. Vždyť jenom hořící srdce je schopno zmocnit se stejně tak světce jako hříšníka, malého i velkého, muže i ženy, učence i prostého člověka. Terezička se zmocnila Boha pokorou dítěte, průzračností duše a neochvějnou důvěrou v něho.
Její láska a pokora mají sílu důvěry, před kterou musí kapitulovat – pokud se takto smíme vyjádřit – sám Bůh! Ale on to tak sám chce, vždyť říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a obezřetnými, a zjevil jsi je maličkým!“
Dítě, které se dosud nezklamalo, se nikoho a ničeho nelekne. Stejně směle se chytne dýky jako plyšového medvídka. Terezička sáhla po dýce, kterou odvážně vrazila do svojí sebelásky. Ano, moji milí, pokora, oběť! Ona sama o tom říká: „Sbírala jsem všechny květy po cestě života pro Ježíše!“ Ani jeden nenechala ležet na louce svých 24 roků. Směle to vyznává své sestře Celině: „Od svého třetího roku nic, co jsem poznala jako vůli Boží, jsem Pánu neodepřela!“
A co my, bratři a sestry, co si odneseme z odkazu této „malé světice“ do každodenního života? Zkusme být věrní v maličkostech. Zkusme jeden den nic nepromeškat, ani jednu příležitost k oběti. Zkusme proměnit den plný těžkostí na zářivý, sluneční, na nepřetržitý úsměv pro jiné lidi. Zkusme zvládnout všechny city, pohledy, všechna zklamání, příkoří, bolesti těla a temnoty duše. Potom takový jeden den přiložme k dalšímu a dále, aby z toho vyrůstaly týdny, měsíce a roky! Až potom, o hodně později, můžeme z hloubi srdce pochopit, co to znamená, když mladá Terezička umírala se slovy: „Miluji tě, můj Bože!“
Přátelé Boží, děkujme dnes svaté Terezičce Ježíškově, že nás učí, abychom byli v pokoře malými a v lásce odvážnými. Prosíme Tě, přiveď na svou cestu důvěry a lásky všechny lidi světa. Přiveď na ni hříšníky, ale též duše Bohu zasvěcené! Svatá Terezičko, oroduj za nás! Amen.
