24. neděle v mezidobí (cykl C)
O hledající lásce
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Představte si malého kluka, který má spoustu hraček. Někam se mu ztratilo jedno z autíček. Rád si s ním hrál. Má podobných autíček dalších dvacet. Ale on vytrvale hledá to svoje, mohli bychom říci „oblíbené“. Maminka mu vysvětluje: vždyť jich máš tolik, že nemusíš kolem jednoho dělat tolik rámusu! Nakonec najde to oblíbené autíčko zapadlé někde za gaučem. Má z toho velikou radost. Rodiče se diví a říkají mu: vždyť jich máš tolik a jak vidíme, všechna jsou skoro stejná. A kvůli tomu jednomu autíčku se málem zbořil svět!
Moji milí, nemusíme chodit ani do světa dětí. Kolikrát se stane nám dospělým, že někde založíme nějakou docela obyčejnou věc. Přitom máme spoustu jiných. Nebo si můžeme naprosto bez problémů obstarat stejnou věc. Ale my jsme zaujati právě tou, která se nám ztratila. Nějaký domácí kutil má 15 různých druhů šroubováků, ale on dělá s oblibou jen s tím jedním – nějak mu dobře padl do ruky. Přitom si bez problémů může vzít jiný. Ale on hledá zrovna ten, o kterém si myslí, že jej potřebuje.
Bratři a sestry, jistě každý z nás prožil mnohokrát podobnou situaci, kdy se zaujetím něco hledal a přitom měl k dispozici celou řadu jiných věcí. Tento jev, který jsme mnohokrát každý z nás zažili, bych mohl nazvat určitou zaujatostí. Nebo přesněji řečeno – zvláštní cit zaujatosti v hledající lásce. Tento zajímavý jev proniká celým dnešním evangeliem. Pastýř hledající jedinou zatoulanou ovečku, a přitom jich má ještě devadesát devět. Nechá je v nebezpečí, a jde hledat tu jedinou. Je zaujat tou jednou jedinou zatoulanou ovečkou. — Zrovna tak hledající žena, která má velikou radost, že našla jedinou minci. Šlo jen o drobný peníz, který by jí nijak neubral na živobytí. — A konečně čekající otec, který vyhlíží zatoulaného, marnotratného syna. Místo vyhubování a spravedlivé výtky má velikou radost a vystrojí mu hostinu.
Moji drazí, ze všech tří příkladů, které nám Ježíš předložil, je jasné, že jde o velikou zaujatost lásky jen na toho jediného ztraceného. Bůh má rád všechny, ale ukazuje se, že mu především nejvíce záleží právě na tom, který se zatoulal, který kamsi uhnul na špatnou cestu. Toto všechno ukazuje na velikou lásku a starost Boží o každého člověka.
Bratři a sestry, Bůh má ke každému osobní vztah, a proto mu na každém záleží. To my lidé nedokážeme. Jestli někdy pokřtěný člověk odpadl od víry, jako ta ztracená ovečka, nám je to jedno. A když zemře, co pro nás znamená ztráta jednoho člověka.
Moji milí, na občanských pohřbech v krematoriích a obřadních síních často pohřebníci citují verše básníka Jiřího Wolkera, z nichž čiší beznaděj: „Až umřu, nic se na tom světě nezmění, jen několik srdcí se zachvěje...“ Smrt otřese jen těmi, kdo stáli zemřelému nejblíže, ostatní je pokrčí rameny.
Bratři a sestry, Bohu záleží na každém jednotlivém člověku. Pán Ježíš říká: „To je vůle Boží, abych neztratil nikoho z těch, které mi Otec dal... nikdo mi je z ruky nevyrve!“ My všichni, i ti pokřtění, kteří nějakým způsobem zabloudili, jsme také děti Boží. Všichni jsme v Boží náruči. A dokud bude scházet jediná ovečka, dokud bude jediné volné místečko u stolu v nebeském království, do té doby bude Bůh hledat každého ztraceného syna, každou ztracenou dceru.
Přátelé Boží, v tom všem je obrovská síla naděje pro nás, věřící křesťany. Važme si této naděje. A zároveň se chovejme ne jako ovce, které musí Pán nést na ramenou nazpět. Chovejme se jako marnotratný syn z podobenství – vraťme se sami s kajícím srdcem. A tak dokážeme, že jsme schopni alespoň trochu odpovědět na nekonečnou lásku, kterou nás milující Bůh nestále zahrnuje! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
