ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Příprava ke svaté zpovědi

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní neděle se podle staro­bylé tradice nazývá LÆ­TARE, což česky znamená doslova VESEL SE. Je to podle vstupní anti­fony ke mši svaté, která začíná slovy „Lætare, Hiero­solyma...“ — „Vesel se, Jeruzaléme. Zajásejte, zaplesejte, váš zármutek se promění v radost.“ Zvláštní ráz této neděle naznačuje i růžová barva ornátu, který kněz používá namísto postní barvy fialové.

            Moji milí, a jaký máme důvod k veselí, jásání, plesání, radosti? Kdy nejvíce mů­žeme jásat, plesat a radovat se? Tehdy, když máme čistou duši. V postní době si chodí křesťané očistit duši ve svátosti smíření. Zo­pakujme si dnes přípravu ke svaté zpovědi. Proberu s vámi prostince jako ve škole pět částí svátosti smíření. Těm, kteří už dlouho nebyli, ať to je pobídka, aby si co nejdříve duši očistili. A ti, kteří chodí pravidelně, snad v tom také nějaké poučení a povzbuzení najdou.

            Bratři a sestry, když jsme doma dělávali pořádný jarní úklid, moc veli­kou radost jsem z toho neměl. Maminka zavelela a šlo se na věc: sun­dávaly se záclony, obrazy, odstrkoval se nábytek – a člověk je celý nesvůj, vždyť to přece bylo dost pěkné. Ale když ten úklid potom skončil, viděl jsem, jak je to mnohem krásnější. Zrovna tak, jako když se vám řekne: Běžte ke zpovědi. První dojem u člověka je: Copak jsem nějaký zločinec? – Nejsi, ale po svaté zpovědi bude tvá duše mnohem krásnější.

            Moji drazí, ten kdo pracuje v obchodě, jistě nemá radost, když při­jde inventura. Každou věc vzít do rukou, spočítat a zapsat. Ale je to dů­ležité. A právě tak to má být u svaté zpovědi: Inventuru naší duše nešidit, ale vzít si Desatero a probírat jedno přikázání za druhým. A to je první část svátosti smíření – zpytování svědomí. Na to je třeba najít si chvíli času. Být v samotě, kde mě nikdo neruší. Probrat svoje povinnosti k Bohu, po­vinnosti k bližnímu a povinnosti sám k sobě. Dobře si všechno připravit – na tom záleží užitek svaté zpovědi.

            Bratři a sestry, druhá část svátosti smíření je účinná lítost. Tam, kde pravá lítost není, nelze dostat odpuštění. Účinná lítost je nejdůležitější část svátosti smíření. Lítost je bolest a ošklivost nad spáchanými hříchy. Aby­chom vzbudili účinnou lítost, vzpomeňme na náš nevděk vůči Pánu Bohu. Kolik darů a milostí nám Bůh dal, a my jich často zneužíváme ke hříchu. Je to veliký nevděk. Dále je pobídkou k lítosti vzpomínka na utr­pení Páně. Je třeba si dobře uvědomit, že každým hříchem znovu a znovu přibíjíme Krista Pána na kříž. A třetí pobídkou k lítosti je vzpomínka na vlastní smrt. Kdybys jel v autě, auto havarovalo a ty jsi umíral – co tě bude nejvíc trá­pit? Vzpomínka na neodpuštěné hříchy! Proto se snažme vždy před svatou zpovědí vzbudit účinnou a dokonalou lítost nad spáchanými hříchy.

            Moji milí, třetí část svátosti smíření je opravdové předsevzetí. Je to postoj marnotratného syna ze známého podobenství, který řekl: „Vstanu a půjdu ke svému otci.“ Ne nadarmo říkáme ke konci svaté zpo­vědi knězi tu větu: „Svých hříchů lituji a polepšení slibuji!“ Je to jako když se na že­leznici přehodí výhybka. Ty sis to mířil špatným směrem, špatně by to skončilo. Teď přichází zpověď. Přehoď výhybku a dál jeď směrem správ­ným – směrem, který vede do náruče nebeského Otce.

            Bratři a sestry, jaké má být naše předsevzetí? Musím si umínit, že se budu snažit změnit ihned, ne až zítra nebo za týden. Zítra by mohlo být už pozdě. Naše předsevzetí má být vždy velkomyslné: Bože, co jsem dělal špatného, toho se zřeknu všeho. Jestli se člověk chce změnit, ať dá ze své duše všechno špatné pryč. A konečně musí být naše předsevzetí konkrétní: když si jen tak povšechně řekneš „já se chci polepšit“ – a nic víc, pak je svatá zpověď jen hezkým okamžikem, že jsme čistí od hříchů, ale bez kon­krétního předsevzetí se ihned vrátíme do starého způsobu života.

            Moji drazí, čtvrtá část svátostí smíření je vlastní zpověď – vy­znání hříchů. Všechno na sebe povědět, to je část nejtěžší. Žádný z nás nemá rád, když mu lékař trhá zub. A něco podobného je povědět na sebe hříchy. Ale po každém takovém zásahu se člověku ulehčí. Kněz má pocho­pení. Vždyť přece kněz je také jen člověk hříšný a chybující, a proto vás nikdy neodsoudí. Naopak – čím má těžšího „pacienta“, tím laskavěji a vlídněji s ním jedná. A jedna dobrá rada: vždycky je dobré, abychom na sebe vyznali v prvním pořadí to nejtěžší – to co nás trápí ze všeho nejvíc. Jakmile toto budeme mít za sebou, ostatní hříchy se nám budou vyznávat mnohem lépe a snadněji.

            Bratři a sestry, a konečně pátá část svátosti smíření je zadostiuči­nění. Za chyby, kterých jsme se dopustili, musíme něco dobrého udělat jako ná­hradu. Samozřejmě že nejprve vykonáme pokání, které nám uložil zpověd­ník. Nejčastěji to bývá modlitba. Nemusíme se ji pomodlit oka­mžitě, ale při nejbližší vhodné příležitosti, třeba až přijdeme domů. Nikdy však s touto modlitbou za pokání otálet nesmíme. Připomeňme si, jak se choval po svém návratu do domu otcova ten marnotratný syn. Řekl: „Otče, já ne­jsem hoden nazvat se tvým synem, budu rád, když mě přijmeš za náde­níka.“ Marnotratný syn se snažil dělat všechno možné, aby vynahradil mi­nulé bloudění. To je ten nejdůležitější postoj – vynahradit. A máme k tomu hodně příležitostí. Když máme nějakou bolest, zklamání, nemoc, křivdu, řekněme si: Pane, já to beru jako pokání za všechny své odpuštěné hříchy. Kéž po dobře vykonané svátosti smíření zakusíme ve svém srdci, jak šťastný je návrat do náruče milujícího nebeského Otce: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

            Přátelé Boží, když kněz ukončí zpovídání a večer se chystá usnout, vzpomíná na všechny, kteří u něj byli. A hlavou mu běží různé myšlenky: Bože, řekl jsem jim to pravé slovo, které je může utvrdit v dobrém? Poučil jsem správně a srozumitelně děti? Pochopil jsem bolesti a trápení mladých lidí? Nenasypal jsem snad tvrdou větou do bolavé rány sůl? Bude mít dnešní zpovídání do budoucna dobrý výsledek? A svůj den zakončí mod­litbou za ty, kteří se jeho vedení svěřili, aby se s nimi jednou u milosrd­ného nebeského Otce setkal a navěky se s nimi ve společenství všech sva­tých radoval! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.