Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. neděle v mezidobí (cykl B)

11. 2. 2024

Je nemoc Božím trestem?

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Žijeme v době moderní vědy a techniky, která mnohdy dává člověku velice falešný pocit moci. Avšak slovo Boží hovoří i v dnešní době o člověku malomocném. A tak si chceme dnes dobře uvědomit, co všechno činí člověka málo-mocným: ne­jsou to jen choroby tělesné, ale především choroby duše – pýcha, sobectví, závist, nenávist a řada jiných, které člověka vyhánějí z veliké rodiny Bo­žích dětí.

            Moji milí, když někdo onemocní nějakou nakažlivou nemocí, odvezou ho na infekční oddělení do nemocnice, kam za ním nikdo nesmí na návštěvu. A v prvním čtení jsme slyšeli, jak to lidé dělali v pradávných dobách, když někdo onemocněl nakažlivou chorobou, zejména tolik obá­vaným malomocenstvím. Tyto ubožáky zkrátka a dobře vyhnali z města či z vesnice pryč do pustiny. Nesměli se s nikým stýkat, aby někoho nenaka­zili.

            Bratři a sestry, avšak toto vyhnanství nebylo ještě to nejhorší, co se tenkrát s nemocnými dělalo. Mnohem horší bylo, že nemoc byla považo­vána za Boží trest. Tehdy se říkalo, že ten nemocný musel moc hřešit, a tak ho Bůh potrestal nemocí. Nemocný člověk byl považován za zločince, za člověka poznamenaného Hospodinem. A tak ho neváhali vyloučit ze společnosti slušných a zdravých lidí. Bylo to kruté a my si zajisté říkáme: dobře, že žijeme v moderní době, teď už se nám nic takového nemůže stát!

            Moji drazí, avšak nepleťme se! Myšlení lidí se od těch pradávných časů zase až tak radikálně nezměnilo. Když vidíme, že u někoho náhle propukla nějaká nebezpečná a zákeřná choroba, často máme tendenci říkat: Inu, to má z toho, že tak špatně žil. To ho Pán Bůh potrestal. A jak rea­gujeme, když onemocníme sami? Kněz by vám mohl vyprávět, kolik ne­mocných mu klade rozhořčené otázky: Co já jsem tak zlého udělal, že jsem takhle postižen? Cožpak jsem horší než ostatní lidé? Proč mě Bůh takhle trestá? Proč zrovna já tu ležím – proč ne druzí?

            Bratři a sestry, jistě jsou to palčivé otázky. Avšak už ve Starém zákoně najdeme náznak lepšího pochopení smyslu bolesti a utrpení. Mám na mysli starozákonní knihu Jób, kterou zajisté všichni dobře znáte. Když bohatý a spravedlivý muž Jób rázem zchudl, ztratil rodinu a onemocněl malomocenstvím, jeho přátelé se shodli na obvyklém názoru, že to všechno je Boží trest za jeho hříchy a za špatný život. Ale Jób spravedlivý to od­mítá uznat, když říká: „Nejsem nijak zvlášt horší, hříšnější, než ostatní zdraví lidé – možná jsem i o něco lepší než mnozí z nich.“ A Hospodin Bůh nakonec Jóbovi spravedlivému říká: „Tvé trápení není Boží trest. Bůh je ti právě v  tvém trápení blízko. Tvé trápení tě učí důvěřovat Bohu a spoléhat na Boha.“

            Moji milí, také dnešní radostná zvěst je jedním z nejkrásnějších textů Nového zákona k otázce nemoci a utrpení. Slyšeli jsme, že žádný předpis ani žádný zákaz nedokázal zabránit Pánu Ježíši, aby se k nemoc­nému soucitně přiblížil. Žádné nebezpečí nákazy nezabrání, aby se ho s láskyplným soucitem dotkl a pohladil. Kristus Pán se nemoci nebojí. On nemoc hojí a nemocného vrací do jeho domova, do jeho prostředí. Rozu­míme tomu dobře? Nemoc je zajisté zlá věc, jistě že bychom si přáli, aby nemoce nebyly. Ale je zde Pán Ježíš, který nám pomáhá ke zdraví na těle i na duši.

            Bratři a sestry, dnešní evangelium nám oznamuje zprávu vpravdě radostnou: Když onemocníš, máš jedinečnou příležitost bezprostředně za­kusit Boží blízkost a Boží lásku. Bůh tě chce uzdravit, a tak k němu volej o pomoc s plnou důvěrou, jako ten malomocný. Každý nemocný má tedy plné právo doufat, že ho Bůh uzdraví, že bude zase šťastně žít mezi svými – ať už v domově vezdejším, anebo v domově nebeském.

            Moji drazí, nemá smysl lá­mat si v nemoci hlavu otázkou, proč právě já tady ležím a ti druzí jsou zdraví. Jedině, co má smysl, je to, aby se nemocný s plnou důvěrou ode­vzdal do Boží náruče. A také má smysl, aby ti zdraví ho nevyloučili ze svého společenství, ale aby jej navštěvovali, věnovali se mu a všemožně ho těšili a povzbuzovali.

            Bratři a sestry, mějme na paměti, že v naší společnosti, všude kolem nás, je dost lidí málo-mocných. Jsou to lidé zasažení malomocenstvím duše, totiž těžkým hříchem či nějakým špatným návykem. Pojďme proto všichni společně vstříc Kristu Pánu, který ve svátosti oltářní přichází mezi nás. Volejme k němu společně o uzdravení. A co na toto naše pokorné a vroucí volání odpoví Pán Ježíš? Jeho odpověď je stále stejná už po dva tisíce let: „Chci – buď čist!“

            Přátelé Boží, když se nám podaří odstranit všechno zlé a nadbytečné, co se nachází v naši duši, získáme duchovní uzdravení a po­koj, který tento svět nemůže dát! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.