ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Milosrdenství nebo spravedlnost?

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní Boží slovo před nás klade velice zásadní otázku: Máme být jako křesťané milosrdní nebo spravedliví? Není v tom jakýsi rozpor projevovat lásku až do krajnosti, to jest milovat i nepřátele a nebo být spravedliví a trestat zlo? Pokusíme se na to najít odpověď.

            Moji milí, ze života Pána Ježíše víme, že on ulamoval spravedl­nosti hrot. Odpouštěl velikým hříšníkům, zachránil cizoložnou ženu před smrtí ukamenováním, byl nesmírně milosrdný a soucitný. Proč to dělal? Jednal takovým způsobem snad z nedostatku smyslu pro právo a spravedl­nost?

            Bratři a sestry, co máme dělat my, křesťané? Jistě si odpovíme, že máme být jako Pán Ježíš, tedy milosrdní a soucitní. Ale na druhé straně se nám vtírá pod kůži palčivá otázka: Byl by život vůbec možný, kdybychom dali volný průchod zlu a vždycky odpověděli milosrdenstvím? Sami cí­tíme, že tak jednoduché to asi nebude.

            Moji drazí, život lidský rozhodně není snadný a jednoduchý. Aby vůbec bylo možné lidské soužití, musí zde vládnout spravedlnost. Tam, kde se netrestají zločiny, tam začne vládnout anarchie, chaos a bezpráví. Kde není respektováno právo, tam se nedá žít. Už staří Římané říkávali: „Ať je spravedlnost, i kdyby měl zahynout celý svět.“ Proto byli schopni za­ložit právní systém, který je dodnes základem a východiskem pro moderní právo.

            Bratři a sestry, co tedy uděláme s problémem, zda milosrdenství nebo spravedlnost? V evangeliu jsme slyšeli, že máme milovat i své ne­přátele. A máme se modlit za ty, kdo nás pronásledují a týrají. A tehdy budeme dokonalí jako je dokonalý náš nebeský Otec. Víme, že Pán Ježíš takto jednal. On nikoho neodsoudil. On nikomu nedovolil, aby druhého zabil. On nikdy nedal průchod spravedlnosti, aby zlikvidoval zločince.

            Moji milí, vypadá to tedy, že tou „dokonalostí“ rozumí Pán Ježíš, abychom neviděli zlo kolem sebe, abychom vždy a všude prokazovali mi­losrdenství, abychom za všech okolností odpouštěli nepřátelům. Sami cí­tíme, že takhle to určitě není možné a proveditelné. Vždyť my přece jako jednu ze šesti základních pravd víry vyznáváme: Bůh je nejvýš spravedlivý, dobré odměňuje a zlé trestá.

            Bratři a sestry, v tomto okamžiku se musíme pozorně podívat na Ježíše – Beránka Božího a dobře si uvědomit, kdo on je. Ano, Ježíš je sám vtělený Bůh. Je to on, který snímá hříchy světa. On nepřehlíží zlo, on ne­mávne rukou nad lidskými hříchy. On toto lidské zlo a lidské hříchy na sebe BERE! On vzal na sebe všechno, co způsobily celé lidské generace. Všichni byli spravedlivě potrestáni v jeho trestu. A proto nám odpustil a stále odpouští naše viny. Ale žádá za to od každého z nás, abychom i my projevovali stejnou spravedlnost k ostatním. Tak, jak se to modlíme v Otčenáši: Jakož i my odpouštíme našim viníkům.

            Moji drazí, to, co zde objevujeme, to je skutečně nové a úžasné zje­vení Boží spravedlnosti. My často s tímto prohnilým a zvráceným světem hledáme jen tu spravedlnost, která se ukládá jiným. A ti druzí k ní musí být donuceni, třebas i násilím. Ovšem naše víra nám zjevuje úplně jinou spra­vedlnost – tu, kterou bere každý sám dobrovolně na sebe. A tak si uvědo­mujeme, že zde není rozpor mezi milosrdenstvím a spravedlností. V Kristu Pánu se milosrdenství i spravedlnost sloučily v jedno.

            Přátelé Boží, a my tohoto vzácného daru užíváme a máme jej sami rozdávat. Když milujeme nepřítele, když mu dokážeme odpustit, je to pro nás zajisté bolest a utrpení, ale tím smiřujeme vinu. Tím doslova a do písmene následujeme Krista. A tím se doslova a do písmene stáváme dokonalými jako jestiť dokonalý náš nebeský Otec! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.