ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Vezmi a čti!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme památku největ­šího myslitele křesťanského starověku – svatého Augustina, bis­kupa a učitele církve. Je nejznámějším církevním Otcem a snad také tím, jenž byl nejvíce milován, ale proti němuž se také nejvíce vystupovalo. Byl nejvýznamnějším a nejvzdělanějším učitelem s největším množstvím ná­sledovníků. Svatý Augustin je nejváženější člověk, jaký kdy žil. A sku­tečně se liší ode všech ostatních světců zvláštním rysem. Jemu se totiž může svěřit opravdu každý člověk. Svatý Augustin poznal ty nejpozem­štější stránky lidské existence. Nejenže je znal před svým obrácením, ale zůstala mu na ně vždy živá a palčivá vzpomínka. Proto se nikdy neuzavíral na nepřístupných a odlehlých místech, ale vždy zůstává v dosahu lidí. On nikdy nezapomínal na obyčejné lidi a také jim nedává zapomenout na sebe. Ve svatém Augustinovi se na sebe tak úzce pojí člověk a světec, že obojí se neztrácí nikdy z obzoru. A právě tato vlastnost mu získala trvalou oblibu.

            Moji milí, svatý Augustin se narodil v Thagaste v Numidii – což je v dnešním Alžírsku dne 13. listopadu 354. Jeho rodiče do svého syna vklá­dali veliké naděje, neboť již velmi brzy projevil mimořádné nadání. Jeho matka – svatá Monika – vychovávala syna v křesťanském duchu, avšak podle tehdejšího zvyku jej nedala pokřtít. Jeho otec Patricius byl pohan a teprve na sklonku života se na přání své ženy zapsal mezi katechumeny. Ve svém mládí se Augustin zabýval studiem řečnictví a svobodných umění. Již v době studií v Kartágu se projevila Augustinova neklidná po­vaha a vnitřní nepokoj. A tak se vrhá do víru nevázaného života, který se vyznačoval řadou ne zrovna čistých svazků. Z jednoho takového svazku se mu dokonce narodil syn Adeodatus. Jeho duchovní neklid se neustále stupňoval.

            Bratři a sestry, v roce 384 odchází Augustin do Milána, kde prožívá nejbouřlivější období svého života. Začíná navštěvovat přednášky tehdej­šího milánského biskupa svatého Ambrože a naslouchal mu se stále větší pozorností. Sám o tom napsal ve svých Vyznáních: „Ambrože jsem si hned od  počátku zamiloval – ne snad pro vznešenost jeho nauky, které jsem ze začátku vůbec nerozuměl, ale proto, že jsem ho poznal jako muže, který se ke mne od počátku choval velice laskavě.“ Augustinova dlouhá duchovní cesta se blíží ke svému radikálnímu dovršení v létě roku 386. Tehdy byl v Miláně už učitelem řečnictví. V zahradě pod fíkovníkem hledal úlevu ani ne tak před letním žárem, jako spíše před spletitými a protikladnými váš­němi, které stravovaly tohoto člověka žíznícího po pravdě, ale stále bloudí­cího v omylech a pochybnostech. Toužil po vyšším životě, ale smyslová žádostivost ho vždy strhávala dolů.

            Moji drazí, co se vlastně v ten horký srpnový den roku 386 ode­hrálo? O tom vypravuje sám Augustin na jedné z nejdramatičtějších strá­nek svých Vyznání: „Tu náhle z blízkého domu slyším hlas, který zpíval táhlou, něžnou píseň. Každá sloka končila vždy stejnými slovy: tolle lege, tolle lege — vezmi a čti, vezmi a čti! Výraz mé tváře se hned změnil a počal jsem hned přemýšlet, jsou-li snad tato opakovaná slova nějakou dětskou hrou. Zadržel jsem slzy a vstal jsem. Nenapadlo mne nic jiného, než že je to snad pokyn z nebe, abych vzal knihu, otevřel ji a četl to, na co padne můj zrak. S dojetím jsem se vrátil na místo, kde předtím seděl můj přítel. Nechal tam ležet knihu s listy apoštola Pavla. Uchopil jsem ji, otevřel a četl jsem pozorně tato slova: »Veďme počestný život; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.« Dále jsem už nechtěl číst a nebylo toho ani zapotřebí, protože po posledních slovech té věty mi náhle vyšlehl v srdci plamen zářivého světla, které ihned rozptýlilo temnotu mé nejistoty a mých pochybností.“

            Bratři a sestry, onoho dne došlo k vnitřnímu obrácení svatého Augus­tina, který ve 32 letech konečně dosáhl pokoje a klidu ve svém srdci tím, že pevně přilnul ke Kristovu učení a rozhodl se pro ctnostný život. A tak o Veliké noci roku 387 přijímá z rukou svého učitele a biskupa svatého Ambrože svátost křtu. Poté opouští svatý Augustin Milán a vrací se do Af­riky. V přístavu Ostie, když čekali na loď, umírá jeho matka svatá Mo­nika, která se 19 let modlila za synovo obrácení.

            Moji milí, po svém příjezdu do Afriky se usazuje v rodném městě Thagaste, kde vedl strohý řeholní život ve společnosti několika přátel. Po třech letech se odebral do Hippo Regia, aby hledal místo pro založení kláštera, v němž by žil se svými spolubratry. Dnes žije podle řehole sva­tého Augustina především Řád sv. Augustina čili augustiniáni, jejichž nej­větší opatství u nás se nachází na Starém Brně. Avšak řeholí svatého Au­gustina jsou inspirovány i jiné řády, jako například křížovníci, premonstráti a dominikáni.

            Bratři a sestry, hipponský biskup Valerius vysvětil Augustina téměř proti jeho vůli na kněze. Po smrti Valeria byl roku 397 zvolen biskupem diecéze Hippo Regia svatý Augustin. Od této chvíle se začal s horlivostí a zápalem jemu vlastním plně věnovat pastýřské činnosti ve všech jejich směrech: hlásání Božího slova, boji za víru, charitativní činnosti i vroucí modlitbě. To vše neúnavně vykonával až do své smrti 28. srpna léta Páně 430.

            Moji drazí, svatý Augustin je nejvýznamějším představitelem staro­věké filosofie a teologie. K jeho nejvýznamnějším spisům patří beze­sporu autobiografické dílo „Confessiones“, čili „Vyznání“. Dosud nebyla napsána kniha, která by tak mocně uchvátila lidské srdce, jako právě Vy­znání sv. Augustina. Rovněž nenajdete knihu, která by mohla být čtena s větším duchovním prospěchem. V ostatních dílech tohoto génia – jako je například dogmatický traktát o Nejsvětější Trojici „De Trinitate“ nebo veliké dílo křesťanské apologetiky „De civitate Dei“, čili „O Boží obci“ – nacházíme hlubinu filozofie a teologie, neodolatelnost jeho výmluvnosti, smělost básnických obrazů, spolehlivost nauky a vroucí lásku k poznání pravdy. Toto všechno můžeme najít i v jeho Confessiones. Co však činí Vyznání sv. Augustina naprosto jedinečným a výjimečným, je to, že se zde svatý Augustin vyznává ze svých nejhanebnějších životních osudů a cest, když ve svém mládí vzplanul touhou nasytit se radovánkami tohoto světa. V Augustinových bolestech i radostech, v jeho nadějích a zklamáních, v jeho pádech a znovuzrození nacházely celé generace křesťanů své vlastní radosti a bolesti, své vlastní naděje a zklamání, své pády – a také své vlastní znovuzrození.

            Bratři a sestry, můžeme říci, že dílo tohoto geniálního a omilostně­ného světce, který se vyznačoval hořícím srdcem pro Krista a obě­tavou láskou a bezmeznou dobrotou ke svěřeným ovcím, ovládnulo teolo­gii a filozofii mnoha dalších staletí. Až do doby svatého Tomáše Akvin­ského neexistoval myslitel, který by se mohl svatému Augustinovi byť jenom přiblížit. A dokonce když pozorně čteme vrcholné teologické dílo sv. Tomáše Akvinského Summa Theologiae, nacházíme zde kromě dů­kazů z Písma svatého obrovské množství citací z nejvýznamnějších prací svatého Augustina. Svatý Augustin je vůbec nejplodnější církevní spiso­vatel v dějinách katolické církve. Často bývá nazýván čestným titulem „Doctor gratiae“ čili „doktor milosti“ a teologové na celém světě ho uctí­vají jako svého patrona.

            Přátelé Boží, celý mimořádně strhující životní příběh svatého Augustina se odvíjí od jeho neobyčejné duchovní cesty. Svatý Augustin představuje typický pří­klad člověka, který se zcela obrátil ke Kristu Pánu. V tomto směru může být pro každého z nás velikým vzorem. Ukazuje nám, že nikdy není pozdě, abychom zanechali svého špatného způsobu života a obrátili se k Bohu, v němž nalezneme pokoj, který tento svět nemůže dát. A tak naši úvahu nemůžeme zakončit jinak, než nádherným chvalozpěvem svatého Augus­tina z první kapitoly jeho Vyznání: „Veliký jsi, Hospodine, a veškeré chvály hodný, tvá velikost je nevýstižná a tvá moudrost nemůže být změ­řená! A tebe chce chválit člověk – tak nepatrná část tvého stvoření! Člo­věk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod břemenem svého hříchu. A přece tě člověk chce chválit, tak malá část tvého stvoření! Ty povzbuzuješ člověka, aby tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě, ó Pane!“ Svatý Au­gustine, oroduj za nás! Amen.