ŘÍMSKOKATOLICKÉ FARNOSTI NA LIPNĚ

Věčně živý chorál

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme slavnost sva­tého Václava, kní­žete, vévody české země, patrona naší drahé vlasti. Má­lokdy se mezi vla­daři najdou světci. Málokdo je vyzrálou osobností ve dvaceti letech. Málo­který křesťan má takový smysl pro službu Bohu a bližnímu, jako patron našeho národa, vladař, světec, mučedník – svatý Václav.

            Moji milí, slavný český básník František Halas napsal o sv. Vác­lavu: „Kůň bronzový, kůň Václavův, se této noci třás – a kníže kopí po­těžkal – myslete na chorál, malověrní – myslete na chorál!“ Právě to slovo – chorál – mně zní neustále v srdci. Je vůbec možné, aby nějaká píseň pře­žila celá staletí? Ano, je to možné! Právě my, křesťané v Čechách, jsme výjimkou mezi ostatními kulturními národy.

            Bratři a sestry, tou písní, která opravdu přežila celá staletí, je chorál „Svatý Václave“, známý též pod názvem „Svatováclavský chorál“. Tatáž slova, tutéž melodii zpívali už naši před­kové před staletími. Pochopitelně pravopis a přesný rytmus nápěvu se vždycky trochu odlišily – podle „do­bové módy“. Ale jinak nejméně už od 12. století stále zní prosba: nedej zahynouti nám ni budoucím! Tato slova jsou pro nás hřejivá a povzbu­divá. Naši před­kové mysleli na nás, na budoucí. Oni se za nás modlili, svě­řovali nás do ochrany sv. Václava.

            Moji drazí, tím se však dostáváme jaksi k druhé straně celé věci: Když totiž naši předkové mysleli na nás, tedy i my máme myslet na naše budoucí. Oni od nás očeká­vají, že jim nepředáme zdemolované dědictví otců, ale že jim vše předáme tak, aby z toho mohli spokojeně žít. Realita dnešního světa je bohužel tvrdá, když se jí díváme do očí. Dnešní lidé ve svém neomaleném sobectví a hrubosti, ve své bezohlednosti k přírodě a k jejím zdrojům, drancují a ničí všechno. Podle zásady – my si dnes musíme co nejlépe žít a užít. A po nás – potopa!

            Bratři a sestry, a tak se zodpovědně položme na otázku: Jak my mys­líme na své budoucí? Podívejme se pozorně na závěr pozemské pouti svatého Václava, a tam nalezneme odpověď: Sv. Václav čelil násilí – to jest hrubosti a bezohlednosti – silou lásky a milosrdenství. Kdyby vzal meč a rozťal svého bratra Boleslava ve dví, tak by se nikdy nestal pro ná­rod a jeho dějiny tím, čím je. Ale svatý Václav umíral se slovy odpuštění na rtech.

            Moji milí, právě toto nám přináší křesťanství – sílu Ducha, která se projevuje láskou, milosrdenstvím, odpouštěním, spravedlností a pokojem. Tyto všechny hodnoty ducha jsou výrazné na osobnosti svatého Václava. Proto tak silně přitahuje všechny generace věřících i nevěřících.

            Přátelé Boží, dejme si dnes každý sám odpověď na tu závažnou otázku: Jak já myslím na ty budoucí? Hájím hodnoty ducha, víry a křes­ťanství, anebo je dokážu vyměnit za krajíc chleba, za kariéru, za peníze a bohatství? Pevně věřím, že na tuto otázku dokážeme odpovědět správně. Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budou­cím! Zatřes nám svědomím, abychom jako ty byli stateční a věrní! Pros za nás Boha, svatého Ducha, svatý Václave! Kriste eleison!!!  Amen.

SVATÝ VÁCLAVE, VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ...